Vznik z vůle mocnosti.
28. říjen 2024 | 08.01 | rubrika: Knihy
1918, 30. květen Pittsburská dohoda o spojení Čechů a Slováků
v samostatné republice Představitelé slovenských a českých organizací v Americe, aby čelili agitaci proti jednotě Čechů a Slováků, podepsali s T. G. Masarykem u příležitosti jeho návštěvy o Pittsburgu Pittsburskou dohodu, kterou se schvalovalo spojení Čechů a Slováků v samostatné demokratické republice, v níž bude mít Slovensko vlastní administrativu a sněm. Podrobná konkretizace podoby československého státu byla ponechána na rozhodnutí pravoplatných zástupců.
Československá vládní buržoazie využila skutečnosti, Že smlouva byla uzavřena „„oětšinou mezi občany americkými““, a po osvobození ji nerealizovala s odůvodněním, že jde 0 „„jeden z četných programů zahraničních““, který má jen ,,cenu historickou“
Predstavitelia slovenských a českých organizácií vo Spoj. Štátoch Slovenskej Ligy, Českého Národného Združenia a Zvázu Českých katolíkov porokovali za pritomnosti predsedu Česko -Slovenskej Nár. Rady,
prof. Masaryka, o česko -slovenskej otázke a o našich posavádnych programových prejavoch a uzniesli sa nasledovne:
„Schvalujeme politický program usilujúci sa o Spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska.“
„Slovensko bude mať svoju vlastnů administratívu, svoj snem a svoje súdy.““ „Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vóbec.“ |, „Česko-slovenský štát bude republikou, jeho Konštitúcia bude demokratická.““ „Organizácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spoj. Štátoch bude podla potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnem dorozumení, prchibená a upravená.“
„Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajů sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstavitelom.““
Text Pittsburské dohody převzat z přílohy k dopisu T. G. Masaryka předsedovi vlády Tusarovi z 5. února 1920, v němž zdůvodňuje nedodržení smlouvy:
„I zákony vykládají se z poměrů, z nichž vznikly, a hledá se ve slovích úmysl zákonodárcův. Stejně musí se vykládat československá dohoda, uzavřená v Pittsburgu za mé účasti dne 30. května 1918. Představitelé slovenských a českých organizací amerických usnesli se na této dohodě, aby čelili agitaci proti jednotě Slováků s Čechy; smlouva je učiněna myslím že většinou mezi občany americkými.
Program pittsburský je jeden z četných předrevolučních programů zahraničních. Má svou cenu historickou. .
Smlouva Pittsburská je uzavřena mezi Slováky a Čechy, a kdyby vůbec mohla platit, jistě by platila jen tenkrát, jestli by obě strany ještě o obsahu souhlasily,
Ve smlouvě samé na konci se říká, že podrobná ustanovení o zřízení československého státu ponechávají se osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům; to bylo řečeno proto, že Čechové a Slováci na pittsburské schůzi dobře věděli, že, zejména občané američtí, nemají práva rozhodovat o definitivním zřízení československého státu.
Zástupcové Čechů a Slováků ve všech svých projevech Pittsburské smlouvy se proto také nedovolávají. Právoplatní zástupcové Slováků na shromáždění v Lipt. Sv. Mikuláši 1. května 1918 vyslovili se pro utvoření jednotného státu československého již před smlouvou Pittsburskou; po této smlouvě v témž duchu usnesla se Národní rada ve Sv. Martině dne 30. října 1918. Od té doby poslancové slovenští v Národním shromáždění složili přísahu věrnosti republice a Tusarova vláda prohlásila v souhlase se slovenskými poslanci za svůj úkol sjednocení zákonodárství a správy v celé republice.“
Oba dokumenty jsou uloženy ve Státním ústředním archívu ve fondu Prezidium ministerské rady, S 569/1920.
Podpisy vypuštěny.
Z knihy: Dokumenty moderní doby.
Související články
Analýza Měsíce.
25. říjen 2024 | 20.08 | rubrika: Knihy
Chronologicko-ezoterická analýza vývoje současné civilizace
Podal mi propisku, potom otevřel jeden ze svých sešitů a začal diktovat.
Měsíc je přesně 400krát menší než Slunce. A leží na 1400 vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem.
Co myslíš, může to být shoda?
Byl jsem zticha.
Správně, v přírodě se to nestává. Ale za jedné podmínky: když její činnost řídí něčí rozum…
Ale vždyť i příroda je rozumná, - poznamenal jsem. To je, - souhlasil děd. Ale ne v našem případě. Co je přírodě po tom, zda planeta vibruje či ne?
Ona má svou logiku. Ale tu se jedná o logiku jiného charakteru. S přáním těch, kdo měl zájem zastavit ty zhoubné vibrace. A navíc dát obyvatelstvu Země velkolepý dar: nejen gravitační stabilizátor, ale i ohromnou družici. Fakticky celou planetu! Podívej, to je zajímavé, - pokračoval starý.
Z povrchu Země průměr disku Měsíce se přesně shoduje s průměrem našeho slunce. A to není vše. Podle něčích geniálních výpočtů Měsíc každý měsíc přesně imituje každoroční pohyb Slunce! Proto uprostřed zimy, kdy Slunce svítí nejslaběji a stojí nízko nad obzorem, plný Měsíc svítí nejjasněji a vystupuje nad obzor vysoko. Uprostřed léta, kdy Slunce nabývá plné síly, jas Měsíce klesá. Ale nechci tvou pozornost upoutat na to.
Chtěl bych tě seznámit s podivuhodným výzkumníkem megalitů Alexandrem Tomem. Ten se celý život zabýval zkoumáním megalitů. Na svých výzkumech objezdil Korsiku, Sardinii, Maltu, byl na severu Afriky, u nás na Kavkaze, ale nejčastěji pracoval ve Francii, Británii, na Hybridách a ve Skandinávii. Zásluha tohoto vědce byla v tom, že duchovně nebyl ortodoxní. A výsledky svých výzkumů před svými kolegy držel v tajemství.
Tak tedy A. Tom přišel k závěru, že stavitelé všech megalitů v Evropě, Ázii i Africe používali jednu a tutéž univerzální jednotku míry, kterou nazval megalitickým yardem, a rovnala se 2,722 stopy.
Tom dokázal, že tuto jednotku používali i ve zdvojené i poloviční formě, a také je dělili na 40 dílů, které nazval megalitickými palci.
Ortodoxové jeho objev přirozeně zavrhli. Ale přes zavržení pravda zůstává pravdou.
Podle Toma, staří stavitelé megalitů dělili obvod ne na 360°, jak to děláme my, ale na 366°, z toho důvodu, že naše Země udělá 366 otáček kolem své osy během jednoho oběhu kolem Slunce!
Tu máš dobu kamennou! – podivil jsem se. – Ti chlapci s kamennými sekerami znali astronomii ne hůř, než naši akademici.
Lépe, Juro, mnohem lépe. Vždyť to byli přímí potomci velikých Orianů a Atlantů. A v těch dobách chaosu a totální války s archantropy a hybridními předetnosy se nepořádal lov na žrece…
Ale vrátíme se k Měsíci. Vezmeme-li poloměr Měsíce 1738 ,1 km, a vypočteme obvod Měsíce, dostaneme 109.162.900 km. Když to převedeme na megalitické yardy, dostaneme podivné číslo 13.162.900.
A teď podělíme tento obvod v megalitických yardech 366° 6 minutami a 6 úhlovými sekundami.
Myslím, žes pochopil, odkud je 60 minut a 6 úhlových vteřin? - zeptal se stařík.
Podíl z dělení 366 dobou našeho dne a noci, - odpověděl jsem.
Chlapík, domyslil se! – pochválil mě šedý. A co dostaneme?
Že na každou úhlovou sekundu pro Měsíc připadá 100 megalitických yardů. – Není to divné?
Ukazuje se, že megalitický yard je měrnou jednotkou nejen na Zemi, ale i na Měsíci. A teď si všimneme Slunce.
Už víme, že Slunce je 400 x větší, než Měsíc. A dostaneme tedy 40 000 megalitických yardů na úhlovou sekundu. Tak co ty na to, mládenče?
Mlčel jsem. Co se dalo říci? To znamená, že megalitické stavby, postavené v Evropě, Ázii a Africe, jsou určeny pro pozorování Měsíce, Slunce a jiných planet! Ukazuje na to jedna a táž hvězdná měrná jednotka. Na Zemi ji A. Tom, profesor Oxfordské univerzity, nazval megalitickým yardem. Zajímavé bude, co mi o Měsíci poví ochránce. Určitě ví mnohem více. Nu což, počkám na nové informace…
Tak co? Copak to, cos teď slyšel lze označit jako náhody? – zeptal se „léčitel“.
Samozřejmě, že ne. Vše, co vykládáš, náhoda být nemůže. Ale vědomí se bouří. Nějak se nechce smířit se znalostmi starých. Podle tebe je Měsíc uměle, pro pozemskou civilizaci vytvořená planeta.
Na to ukazují parametry jeho vztahu k Slunci… A k Zemi také, - řekl stařík. – Víš, Juro, když byly k Měsíci vypuštěny první sondy, pozemská věda se musela zcela rozloučit s „teorií zachycení“.
Slyšel jsi snad o té hloupé teorii.
Jakoby naše Země zachytila svým gravitačním polem Měsíc, volně bloudící vesmírem? Slyšel, - přikývl jsem.
A víš, proč se ortodoxové vzdali své hlouposti? Proč? – zeptal jsem se.
Protože byly odebrány vzorky měsíční půdy. A vztah izotopů kyslíku v horninách na Zemi a na Měsíci přesvědčivě dokazuje, že vznikly ve stejné vzdálenosti od Slunce. Což by se nestalo, kdyby Měsíc vznikl na jiném místě. Navíc, analýza hornin z Měsíce vykázala značnou shodu s horninami, které tvoří zemskou kůru a plášť. Pochopils, chlapče, mluví se o plášti Země! Později pochopíš, proč jsem obrátil tvou pozornost na plášť, - zastavil své vyprávění stařík, ale hned pokračoval.
Bez ohledu na to, že Měsíc je pokryt horninami, „složením blízkými k pozemským“ – jak říkají naši ortodoxové – povrch Měsíce se ve skutečnosti skládá ze zemských hornin. Měsíc není tak masivní jako Země. Samozřejmě, s ohledem na jejich relativní velikost. Země je 3,66 x větší než Měsíc, ale hmotnost má 81 x větší. O čem to svědčí?
Autor: Sidorov G. A.
Související články
Kultura sdílených hodnot.
16. říjen 2024 | 13.46 | rubrika: Knihy
ZEMĚDĚLSTVÍ
Trojhonné hospodářství.
Nejrozšířenější zemědělskou soustavou byla od raného feudalismu původní úhorová hospodářství, zejména hospodářství trojhonné, známé i v jiných evropských zemích; byla to typická hospodářská soustava feudalismu, která byla sice intenzivnější než přílohové hospodářství, ale ve srovnání s dnešními soustavami extenzivní. Spočívala ve střídání úhoru, ozimu a jaře, postačovala však k výživě společnosti žijící v poměrech naturálního hospodářství. Zachovala se dosud v paměti nejstarší generace, protože přežila v českých zemích — zejména v okrajových horských oblastech — někde až do počátku 20. století, i když v částečňě pozměněné podobě. Velmi záhy, se úhor zčásti osíval také luštěninami, zelinami nebo okopaninami. Byl to tzv. zelený úhor. Jako ozim se pěstovalo žito a v úrodnějších krajinách pšenice, kdežto ozimý ječmen pouze zřídka. Z jařin oves, zejména v horských oblastech, a ječmen, vedle toho i jaré žito, proso a bér (obilnina příbuzná prosu), od 15. století také pohanka, zvaná na Moravě tatarka. Poměr mezi ozimem a jařinou nebyl stejný ; v horských oblastech byly pěstovány spíše jařiny, neboť zimní období je pro ozim příliš dlouhé. Tak tomu bylo zejména v Pošumaví, v Krkonoších a na Valašsku, kde leží sníh dlouho do jara. Na lesních pasekách se pěstovaly zvláštní druhy žita, tzv. kříbica na Valašsku či parezné žito v Čechách.
Úhor byl nutný pro obnovení úrodnosti půdy a pro extenzivní pastvu. Úhor se obdělával, kultivací se ničil plevel. V některých oblastech v Polabí a v Poohří, kde půda byla úrodnější, mohl být oséván pozemek po tři roky; úhor přicházel čtvrtým rokem, takže vzniklo hospodářství čtyřhonné. Máme je doloženo zprávami již z 16. století,
Travopolní hospodárství
V oblastech sušších a vysoko položených bylo možno pěstovat jen jař, a to jen jeden rok na témž pozemku. Střídal se tak stále úhor s jaří; úhor zaujímal tedy polovinu plochy. Tam, kde se půda rychle zaplevelovala (vlhké oblasti vyšších poloh v okrajových částech českých zemí), ponechával se úhor víceletý, který se rychle zatravnil a vznikalo tak původní hospodářství travopolní s pěstováním obilnin po dva až tři roky po sobě a s pastvou na dlouholetém úhorupřílohu (šestiaž osmiletém). Tento systém se dochoval až do první světové války v horských oblastech českých zemí, zvláště v Pošumaví a Beskydech. Byl celkem běžný ve všech horských oblastech Evropy, v kulturně odlehlých krajích Balkánu a Pyrenejí existuje dosud.
Přechod k intenzívnějším systémům hospodaření nastal od 2. poloviny 18. století zaváděním nových plodin (polních pícnin, okopanin — brambor a později cukrovky), zdokonalováním kultivace, lepším hnojením a zaváděním stájového krmení i v létě. Lesní polaření na pasekách bylo rozšířeno v hornatějších oblastech a účastnila se ho ponejvíce vesnická chudina, nalézající při něm obživu a krmivo pro dobytek.
Ždáření mýcení rádla
Žďáření lesa vyžadovalo poměrně delší doby a zručnosti, aby nedocházelo k zhoubným požárům. Půda získáná vymýcením lesa se nazývala v některých oblastech kopaninou. Vymýcený kus se překopal motykou, které se říkalo na východní Moravě a ve Slezsku klučovnica či kučovnica; druhým rokem na jaře se pozemek osel a pole se zvláčilo lehkými branami, taženými obyčejně člověkem. (Kronika tzv. Dalimila uvádí: První léto laz vzkopachu a druhé léto rádlem orachu.) Na mýcení lesní půdy upomíná řada českých místních jmen obcí, vzniklých na původní lesní půdě, jako Kluky, Třebové, Žďáry, Paseky, Oseky, Kopaniny, Lazy, Světlé, Mýta apod. Původ žďáření sahá do počátku evropského zemědělství, K zpracování lesní půdy se používalo nejprve motyky a pak lehkých rádel.
Československá vlastivěda
Související články
Teorie her interakčně. Bitva stoiku a gnostiku.
5. říjen 2024 | 11.09 | rubrika: Knihy
Aristotelova analysa kategorií nenachází však ani podstatnějšího uplatnění v jeho systému pojmové logiky, vyloženém v jeho nejvyspělejším díle, v
»Prvních analytikách«.
Aristoteles zde rozděluje všechny možné pojmy podle toho, zda mohou, nebo zda nemohou být subjektem nebo predikátem v kategorickém soudu, na tři druhy:*
(a) na individua, na příklad Kleon nebo Kallias, která se mohou stát pouze subjektem soudů;
(b) na kategorie, které se mohou stát jedině predikátem soudů, a
(c) na obecné pojmy, které mohou být jak subjektem, tak predikátem kategorického soudu, na příklad »člověk«.
Tento pojem je totiž v soudu »Kallias je člověk« predikátem, kdežto v soudu »Člověk je živočich« subjektem.
Aristoteles v této souvislosti výslovně zdůrazňuje, že tyto obecné pojmy leží mezi oběma krajními případy, mezi individuy a kategoriemi, a že právě pomocí nich se děje myšlení a zkoumání. Takto vylučuje zcela vědomě ze svého systému pojmové logiky individua a kategorie, které zde chápe jako nejvyšší predikáty soudů, protože tu jde o pojmy, které nemohou být jak subjektem, tak predikátem v kategorickém soudu.
Vyloučení individuálních pojmů a kategorií je bezprostředně spjato s výstavbou jeho sylogistiky, pro niž bylo nezbytné, aby jeden a týž pojem mohl být jak subjektem, tak predikátem bez jakéhokoliv omezení, neboť - jinak by Aristoteles nemohl zcela obecně dokazovat správnost vedlejších figur redukcí na první figuru. Tak zůstává nauka o kategoriích u Aristotelá spjata pouze s metodologickými problémy jeho všestranné analysy pojmů, hlavně v »Topikách« a v »Druhých analytikách«.
»Prvních analytikách«.
Aristoteles zde rozděluje všechny možné pojmy podle toho, zda mohou, nebo zda nemohou být subjektem nebo predikátem v kategorickém soudu, na tři druhy:*
(a) na individua, na příklad Kleon nebo Kallias, která se mohou stát pouze subjektem soudů;
(b) na kategorie, které se mohou stát jedině predikátem soudů, a
(c) na obecné pojmy, které mohou být jak subjektem, tak predikátem kategorického soudu, na příklad »člověk«.
Tento pojem je totiž v soudu »Kallias je člověk« predikátem, kdežto v soudu »Člověk je živočich« subjektem.
Aristoteles v této souvislosti výslovně zdůrazňuje, že tyto obecné pojmy leží mezi oběma krajními případy, mezi individuy a kategoriemi, a že právě pomocí nich se děje myšlení a zkoumání. Takto vylučuje zcela vědomě ze svého systému pojmové logiky individua a kategorie, které zde chápe jako nejvyšší predikáty soudů, protože tu jde o pojmy, které nemohou být jak subjektem, tak predikátem v kategorickém soudu.
Vyloučení individuálních pojmů a kategorií je bezprostředně spjato s výstavbou jeho sylogistiky, pro niž bylo nezbytné, aby jeden a týž pojem mohl být jak subjektem, tak predikátem bez jakéhokoliv omezení, neboť - jinak by Aristoteles nemohl zcela obecně dokazovat správnost vedlejších figur redukcí na první figuru. Tak zůstává nauka o kategoriích u Aristotelá spjata pouze s metodologickými problémy jeho všestranné analysy pojmů, hlavně v »Topikách« a v »Druhých analytikách«.
Související články
Myšlenky Marka Aurelia
4. září 2024 | 11.22 | rubrika: Knihy
U dědečka Vera jsem poznal krásnou duši, která nezná hněvu.
Od -otce slavné paměti naučil jsem se skromnosti i mužnosti.
Matka mi vštěpovala zbožnost a ušlechtilost, budila ve mně odpor nejen k špatným činům, nýbrž i k myšlenkám na ně. Kromě toho mě nabádala k životu prostému, vzdálenému rozmařilosti boháčů.
Praděd se postaral, že jsem nemusil chodit do veřejných škol, protože jsem měl dobré učitele doma. Při tom jsem poznal, že se na takových potřebách nemá šetřit peněz.
Vychovatel se zasloužil o to, že jsem se nestal ani Zeleným ani Modrým,* že jsem nebyl zaujat ani pro zápasníky se štítem okrouhlým ani podlouhlým. Naučil mě snášet nesnáze, spokojovat se s málem,v práci být samostatný a neplést se do všeho; konečně nedopřávat sluchu pomluvám.
Od Diogneta mám nechuť k jalovémuhorlení, nedůvěru k povídačkám čarodějníků a kouzelníků, kteří prý umějí zaklínat, vymítat duchy a dělat jiné takové kejkle. Nepěstuji křepelky ani se nebojím jejich předpovědí. Naučil měsnášet slova upřímně míněná, vzbudil ve mně zálibu k filosofii. Proto jsem poslouchal nejprve Bakcheia, potom Tandasida a Markiana. Psal jsem již v dětství „„hovory““, zatoužil jsem po prostém lůžku se zvířecí koží a oblíbil jsem si i jiné zvyky řeckého života.
Rustikus mi ukládal, abych svou povahu stále pěstoval a zdokonaloval. Jemu děkuji za to, že jsem se nezvrhl v sofistického horlivce, že nepíši o prázdných theoriích, že nevykládám své myšlenky v povzbudivých kázáních, ani se okázale nestavím na odiv jako kajícník nebo dobrodinec. Že jsem se vzdal řečnického a básnického krasořečnění, že nechodím po domě v nápadném oděvu a netropím takové výstřednosti, že své listy píši docela prostě, že jsem vždy nakloněn k ochotnému smíru se svými odpůrci a škůdci, jak jen oni sami budou chtít vyjít mi vstříc. Že čtu velmi pozorně a nespokojuji se jen celkovou úvahou. Že žvanilům bez rozmyšlení nepřizvukuji. Děkuji mu také za to,že se mi dostaly do rukou Epiktetovy Úvahy,“ které mi ze svého majetku půjčil.
* Barvy závodníků v cirku.
Dnes nám chybí tyto úvahy studovat a mnohdy si vzít přiklad.
Bohužel indoktrinace hlav, člověka je jako rakovina, ktera se rozrůsta tempem, které nás buď zniči a nebo pozdvihne.
Od -otce slavné paměti naučil jsem se skromnosti i mužnosti.
Matka mi vštěpovala zbožnost a ušlechtilost, budila ve mně odpor nejen k špatným činům, nýbrž i k myšlenkám na ně. Kromě toho mě nabádala k životu prostému, vzdálenému rozmařilosti boháčů.
Praděd se postaral, že jsem nemusil chodit do veřejných škol, protože jsem měl dobré učitele doma. Při tom jsem poznal, že se na takových potřebách nemá šetřit peněz.
Vychovatel se zasloužil o to, že jsem se nestal ani Zeleným ani Modrým,* že jsem nebyl zaujat ani pro zápasníky se štítem okrouhlým ani podlouhlým. Naučil mě snášet nesnáze, spokojovat se s málem,v práci být samostatný a neplést se do všeho; konečně nedopřávat sluchu pomluvám.
Od Diogneta mám nechuť k jalovémuhorlení, nedůvěru k povídačkám čarodějníků a kouzelníků, kteří prý umějí zaklínat, vymítat duchy a dělat jiné takové kejkle. Nepěstuji křepelky ani se nebojím jejich předpovědí. Naučil měsnášet slova upřímně míněná, vzbudil ve mně zálibu k filosofii. Proto jsem poslouchal nejprve Bakcheia, potom Tandasida a Markiana. Psal jsem již v dětství „„hovory““, zatoužil jsem po prostém lůžku se zvířecí koží a oblíbil jsem si i jiné zvyky řeckého života.
Rustikus mi ukládal, abych svou povahu stále pěstoval a zdokonaloval. Jemu děkuji za to, že jsem se nezvrhl v sofistického horlivce, že nepíši o prázdných theoriích, že nevykládám své myšlenky v povzbudivých kázáních, ani se okázale nestavím na odiv jako kajícník nebo dobrodinec. Že jsem se vzdal řečnického a básnického krasořečnění, že nechodím po domě v nápadném oděvu a netropím takové výstřednosti, že své listy píši docela prostě, že jsem vždy nakloněn k ochotnému smíru se svými odpůrci a škůdci, jak jen oni sami budou chtít vyjít mi vstříc. Že čtu velmi pozorně a nespokojuji se jen celkovou úvahou. Že žvanilům bez rozmyšlení nepřizvukuji. Děkuji mu také za to,že se mi dostaly do rukou Epiktetovy Úvahy,“ které mi ze svého majetku půjčil.
* Barvy závodníků v cirku.
Dnes nám chybí tyto úvahy studovat a mnohdy si vzít přiklad.
Bohužel indoktrinace hlav, člověka je jako rakovina, ktera se rozrůsta tempem, které nás buď zniči a nebo pozdvihne.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Golem...
31. srpen 2024 | 20.14 | rubrika: Knihy
METLA ČECHŮ
Čechách, kde místodržící František hrabě Thun, sídlicí v Praze, české chování takřka posiloval tím, že je považoval za neškodné. Posléze musel Thun ustoupit natlaku politicky proziravějších vojenských kruhů a byl v dubnu 1915 nahrazen Maxem hrabětem Coudenhovem, jenž se ovšem bez iniciativy vyvinul v pouhého byrokratickcho vykonavatele vídeňských nařízení Pokusy vlády, aby si ziskala české politiky — možnosti toho byly příznivé zejména u klerikalu a socialních demokratů — jakož 1 výzva v Rusku, aby se politiky pasivity konečně zanechalo, a aby se český národ přiznal jasně a nekompromisně k habsburské dynastu a státu, zatim neměly žádného výsledku.
Toto zásadně pasivní chování převážné většiny Čechů zdálo se ovšem potřebovat tajného řízení a vedení. Kapras nezdůrazňuje sice výslovně takovou přičinnou souvislost, ličí však, jak se pravě v té době začaly tvořit tajmé orgány, což logicky navazovalo na jednotnou českou naladu a na pokusy, jež podnikala vláda, aby ji rozleptala. Uvadí totiž výslovně, že už několik měsíců po vypuknutí valky bylo několik „tajných kroužků“ kolem nichž se česká politika soustředila. Mezi nimi byly skupiny státoprávních pokrokářů, kteří vypravil: L. Sychravu jako spojku do Švýcarska, a realistů, jichž hlava, Masaryk, se vydal do dohodové ciziny, orientovány západně a viděly ve Francn a v anglosaských zemich možnosti politcky rozhodné pomoci, kdežto Mladočesi, vedení Kramářem a Rašínem se silnými vlivy takovcho Síse v pozadí, pohližeh k východu a klonili se k naději v Rusko.
Z vedoucích zástupců těchto skupin se brzy vytvořila jako společný tajný pracovní výbor „Ma ffie“, kde s počatku byl: Kramář, Rašín, Hajn, Šámal, Soukup. Franta, Scheiner a Bencš, později pak, když někteří vypadli útěkem (Beneš) nebo zatčením (Kramář, Scheiner, Rašín), přibylo k tomu mnoho jiných.
Při ličení činnosti Maffie, jejíž ústřední sídlo právě v Praze Masaryk označil jako nutnost, omezuje se Kapras na stručnou větu *): „Maffie měla stálý styk se zahraničním odbojem, zvlaště s Masarykem, nejprve prostřednictvím Beneše, a když také tento odešel do zahraničí, prostřednictvím četných osob, jichž evidence se soustřeďovala v rukou Bělohrádkových“ (str. 67). Tim se postavila česká inteligence v čelo lidových mas, nadchnutých pasivitou a vuli k odporu. „„Naš domácí odboj byl ve svých počátcích odbojem širokých neorganisovaných mas lidových, které rázem pochopily, že přišla veliká chvíle českého národa.
Byl to odboj tisíců a tisíců drobných a neznámých lidi, z nichž velmi mnozí ....
“ Autor předpokládá, že obsáhlá Iiteratura o Maffii, jež vyšla do roku 1928, je známa, a poukazuje na ni vyslovně v seznamu pramenu. ktery k svému spisu připojil
Z knihy " Golem" od Walter Jacobi.
O rodu Thun-Hohensteinů, bych mohl vyprávět dlouho.Snad jen zmínit zpřízněnost s Arenhtalem a Harachem
Nezapomeň me však na to, čí že to porcelán dnes kupujume.
Čechách, kde místodržící František hrabě Thun, sídlicí v Praze, české chování takřka posiloval tím, že je považoval za neškodné. Posléze musel Thun ustoupit natlaku politicky proziravějších vojenských kruhů a byl v dubnu 1915 nahrazen Maxem hrabětem Coudenhovem, jenž se ovšem bez iniciativy vyvinul v pouhého byrokratickcho vykonavatele vídeňských nařízení Pokusy vlády, aby si ziskala české politiky — možnosti toho byly příznivé zejména u klerikalu a socialních demokratů — jakož 1 výzva v Rusku, aby se politiky pasivity konečně zanechalo, a aby se český národ přiznal jasně a nekompromisně k habsburské dynastu a státu, zatim neměly žádného výsledku.
Toto zásadně pasivní chování převážné většiny Čechů zdálo se ovšem potřebovat tajného řízení a vedení. Kapras nezdůrazňuje sice výslovně takovou přičinnou souvislost, ličí však, jak se pravě v té době začaly tvořit tajmé orgány, což logicky navazovalo na jednotnou českou naladu a na pokusy, jež podnikala vláda, aby ji rozleptala. Uvadí totiž výslovně, že už několik měsíců po vypuknutí valky bylo několik „tajných kroužků“ kolem nichž se česká politika soustředila. Mezi nimi byly skupiny státoprávních pokrokářů, kteří vypravil: L. Sychravu jako spojku do Švýcarska, a realistů, jichž hlava, Masaryk, se vydal do dohodové ciziny, orientovány západně a viděly ve Francn a v anglosaských zemich možnosti politcky rozhodné pomoci, kdežto Mladočesi, vedení Kramářem a Rašínem se silnými vlivy takovcho Síse v pozadí, pohližeh k východu a klonili se k naději v Rusko.
Z vedoucích zástupců těchto skupin se brzy vytvořila jako společný tajný pracovní výbor „Ma ffie“, kde s počatku byl: Kramář, Rašín, Hajn, Šámal, Soukup. Franta, Scheiner a Bencš, později pak, když někteří vypadli útěkem (Beneš) nebo zatčením (Kramář, Scheiner, Rašín), přibylo k tomu mnoho jiných.
Při ličení činnosti Maffie, jejíž ústřední sídlo právě v Praze Masaryk označil jako nutnost, omezuje se Kapras na stručnou větu *): „Maffie měla stálý styk se zahraničním odbojem, zvlaště s Masarykem, nejprve prostřednictvím Beneše, a když také tento odešel do zahraničí, prostřednictvím četných osob, jichž evidence se soustřeďovala v rukou Bělohrádkových“ (str. 67). Tim se postavila česká inteligence v čelo lidových mas, nadchnutých pasivitou a vuli k odporu. „„Naš domácí odboj byl ve svých počátcích odbojem širokých neorganisovaných mas lidových, které rázem pochopily, že přišla veliká chvíle českého národa.
Byl to odboj tisíců a tisíců drobných a neznámých lidi, z nichž velmi mnozí ....
“ Autor předpokládá, že obsáhlá Iiteratura o Maffii, jež vyšla do roku 1928, je známa, a poukazuje na ni vyslovně v seznamu pramenu. ktery k svému spisu připojil
Z knihy " Golem" od Walter Jacobi.
O rodu Thun-Hohensteinů, bych mohl vyprávět dlouho.Snad jen zmínit zpřízněnost s Arenhtalem a Harachem
Nezapomeň me však na to, čí že to porcelán dnes kupujume.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Atentát na Hitlera
25. srpen 2024 | 09.37 | rubrika: Knihy
Esesáka Naujockse, charakterizuje nejlépe gangsterský kousek, který provedl v listopadu 1939.
Naujocks, vydávající se za zástupce protihitlerovské opozice, vylákal u obce Venlo v Holandsku dva plukovníky anglické Secret Service (Stevense a Besta) až k hranicím, aby je násilím unesl do říše, dokonce v jejich vlastním autě.
Německý tisk je pak označil jako pachatele atentátu na Hitlera, který byl spáchán v pivním sklepě v mnichovské „Lowenbráu“ večer 8. listopadu 1939. Oba angličtí výzvědní agenti byli až do konce války držení ve zvláštní izolované části bunkru koncentračního tábora Dachau v samotkách a ještě přikováni silným řetězem ke zdi.
O několik kobek dále v témže zvláštním bunkru pracoval u truhlářského ponku německý komunista Elser, skutečný původce onoho atentátu. Elser, jako zapřisáhlý odpůrce nacismu a zručný řemeslník, upravil hodinový strojek budíčku, a načasoval ho deset dní předem tak, aby 8. listopadu večer zanítil pumu, kterou rovněž vlastnoručně vyrobil.
Všechno zamontoval do sloupu, před kterým stála řečnická tribuna, a strojek zvukově izoloval tak dobře, že na něj nepřišla ani přepečlivá sicherheitspolizei. Bomba vybuchla přesně na minutu a usmrtila sedm příslušníků nacistické strany, Hitlera zachránilo, že ze schůze předčasně odešel.
Elser se pak pokusil o ilegální přechod hranic do Švýcarska. Byl však zatčen. Protože se nedal čin bezvýznamného jedince propagačně využít, byli obvinění oni angličtí agenti a skutečný původce Elser byl jako vůdcův soukromý zajatec střežen v Dachau. Teprve v posledních dnech války byl zastřelen na přímý rozkaz z nejvyšších míst.
Naujocks dostal za onen slavný únos železný kříž I. třídy — udílený jen za válečnou statečnost — a směl si ponechat ukořistěné velké a rychlé anglické auto.
Asi v té době se dostala Naujocksoví do rukou knížka o padělatelské činnosti v Maďarsku po první světové válce. (Autor se v ní například zmiňoval o padělání prvních československých pětisetkorunových platidel.) Hlavní část knihy se podrobně zabývala falšováním tisícifrankových francouz„ ských bankovek.
S vědomím tehdejší maďarské vlády tiskli padělky zaměstnanci vojenského kartografického ústavu v Budapešti. Z výnosu akce měla být financována tajná ultranacionalistická organizace, zvaná iredenta, která si vytkla za cíl získat zpět území odejmnutá Maďarsku trianonskou mírovou smlouvou.
Naujocks, vydávající se za zástupce protihitlerovské opozice, vylákal u obce Venlo v Holandsku dva plukovníky anglické Secret Service (Stevense a Besta) až k hranicím, aby je násilím unesl do říše, dokonce v jejich vlastním autě.
Německý tisk je pak označil jako pachatele atentátu na Hitlera, který byl spáchán v pivním sklepě v mnichovské „Lowenbráu“ večer 8. listopadu 1939. Oba angličtí výzvědní agenti byli až do konce války držení ve zvláštní izolované části bunkru koncentračního tábora Dachau v samotkách a ještě přikováni silným řetězem ke zdi.
O několik kobek dále v témže zvláštním bunkru pracoval u truhlářského ponku německý komunista Elser, skutečný původce onoho atentátu. Elser, jako zapřisáhlý odpůrce nacismu a zručný řemeslník, upravil hodinový strojek budíčku, a načasoval ho deset dní předem tak, aby 8. listopadu večer zanítil pumu, kterou rovněž vlastnoručně vyrobil.
Všechno zamontoval do sloupu, před kterým stála řečnická tribuna, a strojek zvukově izoloval tak dobře, že na něj nepřišla ani přepečlivá sicherheitspolizei. Bomba vybuchla přesně na minutu a usmrtila sedm příslušníků nacistické strany, Hitlera zachránilo, že ze schůze předčasně odešel.
Elser se pak pokusil o ilegální přechod hranic do Švýcarska. Byl však zatčen. Protože se nedal čin bezvýznamného jedince propagačně využít, byli obvinění oni angličtí agenti a skutečný původce Elser byl jako vůdcův soukromý zajatec střežen v Dachau. Teprve v posledních dnech války byl zastřelen na přímý rozkaz z nejvyšších míst.
Naujocks dostal za onen slavný únos železný kříž I. třídy — udílený jen za válečnou statečnost — a směl si ponechat ukořistěné velké a rychlé anglické auto.
Asi v té době se dostala Naujocksoví do rukou knížka o padělatelské činnosti v Maďarsku po první světové válce. (Autor se v ní například zmiňoval o padělání prvních československých pětisetkorunových platidel.) Hlavní část knihy se podrobně zabývala falšováním tisícifrankových francouz„ ských bankovek.
S vědomím tehdejší maďarské vlády tiskli padělky zaměstnanci vojenského kartografického ústavu v Budapešti. Z výnosu akce měla být financována tajná ultranacionalistická organizace, zvaná iredenta, která si vytkla za cíl získat zpět území odejmnutá Maďarsku trianonskou mírovou smlouvou.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Dokumenty doby.
20. srpen 2024 | 08.29 | rubrika: Knihy
1921, 30. říjen Rezoluce Slučovacího sjezdu komunistické strany Československa.
1921 se sešla konference všech komunistických Organizací a usnesla se na termínu Slučovacího sjezdu, a to 30. října až 2.listopadu v Praze.
Půda pro jeho konání se začala připravovat záhy po založení strany. Již o červnu 1921 zastavil svou činnost Svaz komunistických skupin. Na sjednocení se připravila i levice polské sociálně demokratické strany na Ostravsku, která se 12. června 1921 prohlásila za Polskou komunistickou stranu v Československu, a 18. září 1921 došlo ke sloučení všech komunistů české, polské i německé národnosti v ostravské oblasti.
Slučovact sjezd byl zahájen 30. října 1921 v Národním domě na Smíchově pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!““. Hlavními řečníky byli B. Šmeral a K. Kreibich, vůdcové stran, k jejichž sloučení mělo na sjezdu dojít.
Jednomyslným schválením sjezdové revoluce bylo uskutečněno sjednoceni českého, německého, polského, maďarského a ukrajinského proletariátu Československa.
Byl tak dovršen proces ustavení jednotné internacionální strany, schopné vést dělnictvo do boje za konečné vítězství socialismu.
Dne 27. srpna 1 v Československu a 2. listopadu o Praze.
Zástupci proletariátu českého, slovenského, německého, polského,maďarského a ukrajinského sjezdu, zdraví usnesení Třetího světového kongresu komunistické internacionály.....etc.
Protokol Slučovacího sjezdu komunistických stran Československa, konaného v Praze-Smíchově ve dnech 30. října—4. listopadu 1921, Praha 1922, str. 44-45,
Kdo chce si najde, kdo zná, je přiznán a kdo koná , je příslušník. Shrnuto a podtrženo, psal se rok 1921 a o sto let pozďeji, takřka na rok došlo 24.února 2022 víme všichni.
Tenká červená linie , nemusí být hned na první pohled zřejmá, ale dějiny neodmažeš a historii párat od původce, by byla zradou společnosti.
1921 se sešla konference všech komunistických Organizací a usnesla se na termínu Slučovacího sjezdu, a to 30. října až 2.listopadu v Praze.
Půda pro jeho konání se začala připravovat záhy po založení strany. Již o červnu 1921 zastavil svou činnost Svaz komunistických skupin. Na sjednocení se připravila i levice polské sociálně demokratické strany na Ostravsku, která se 12. června 1921 prohlásila za Polskou komunistickou stranu v Československu, a 18. září 1921 došlo ke sloučení všech komunistů české, polské i německé národnosti v ostravské oblasti.
Slučovact sjezd byl zahájen 30. října 1921 v Národním domě na Smíchově pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!““. Hlavními řečníky byli B. Šmeral a K. Kreibich, vůdcové stran, k jejichž sloučení mělo na sjezdu dojít.
Jednomyslným schválením sjezdové revoluce bylo uskutečněno sjednoceni českého, německého, polského, maďarského a ukrajinského proletariátu Československa.
Byl tak dovršen proces ustavení jednotné internacionální strany, schopné vést dělnictvo do boje za konečné vítězství socialismu.
Dne 27. srpna 1 v Československu a 2. listopadu o Praze.
Zástupci proletariátu českého, slovenského, německého, polského,maďarského a ukrajinského sjezdu, zdraví usnesení Třetího světového kongresu komunistické internacionály.....etc.
Protokol Slučovacího sjezdu komunistických stran Československa, konaného v Praze-Smíchově ve dnech 30. října—4. listopadu 1921, Praha 1922, str. 44-45,
Kdo chce si najde, kdo zná, je přiznán a kdo koná , je příslušník. Shrnuto a podtrženo, psal se rok 1921 a o sto let pozďeji, takřka na rok došlo 24.února 2022 víme všichni.
Tenká červená linie , nemusí být hned na první pohled zřejmá, ale dějiny neodmažeš a historii párat od původce, by byla zradou společnosti.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Metody teroru vůči poddaným. .
2. srpen 2024 | 09.16 | rubrika: Knihy
Panstvo kromaňonského původu si vyzkoušelo, že poddaným Praslovanům nemusí být v ničem, ani ve stížnostech na bezpráví vyhověno, aby si nečinili stále větší nároky. Tím si po cclé věky upevňovali svou moc a panskou povýšenost nad poddanými. V tom byla asi ona "moudrost" krále Nestora.
Uvedená pylská tabulka vypraví, co se přihodilo praslovanskému rolníkovi v Řecku ve 12. století př n.l., ale podívejme se, co se stalo podobnému slovanskému občanu u nás na Moravě o 3000 let později.
Nutno předeslat, že jako v předhistorickém Řecku, tak i u nás na Moravě patřila původně veškerá půda i lesy domacím slovanským občanům. Avšak po Bílé hoře (162o) bylo k nám dosazeno panstvo německé, které si přivlastnílo zámky a k ním půdu i lesy.
Občan Dorničák z Janovic u Frýdku zdědil po předcích ke kousku pole také přilehlý les, z něhož jeho předkové prodávali dřevo a tak se živili. Leč do zámku ve Frýdku se po Bílé hoře přistěhovalo německé panstvo Oppersdorfů ze Švýcarska, které si přivlastnilo i veškeré okolní lesy. Občanu Dorničakoví nezbylo, než pracovat v panském lese za bídnou mzdu jako drvoštěp, aby uživil svých pět dětí a nemocnou ženu. Jeho stará dřevěná chalupa potřebovala vyměnit dva shnilé trámy. Aby neměl potíže s hajným, který les hlídal, vydal se do frýdeckého zámku, že požádá hraběte Oppersdorfa o povolení, aby si směl setnout dva smrky.
Do zámku ho ani nepustili, ale na jeho naléhání se mu pan hrabě ukázal v okně. Povolení pro hajného mu slíbil vydat, ale dráboví dal jiné pokvny, ten občana zbíl holí, aby nekradl v panském lese a pustil na něj psy, aby bo vyhnali. Cestou domů si občan Dorničák sedl na mez a plakal, bylo mu "měkko“ nad tím bezprávím, stejně jako řeckému pisateli tabulky před 3000 lety. Pověst praví, že plač janovského občana na mezi uviděl mstitel panské zvůle Ondráš, který mu se svou partou zbojníků pomohl smrky schnat a hajnému pohrozil, aby to neudal.
Oba případy se sobě podobají jako vejce vejci, týkají se stejných poddaných a stejných pánů. Co se tedy za těch 3000 let změnilo?
Úryvek z knihy " O slovanech úplně jinak " od Antonína Horáka.
Uvedená pylská tabulka vypraví, co se přihodilo praslovanskému rolníkovi v Řecku ve 12. století př n.l., ale podívejme se, co se stalo podobnému slovanskému občanu u nás na Moravě o 3000 let později.
Nutno předeslat, že jako v předhistorickém Řecku, tak i u nás na Moravě patřila původně veškerá půda i lesy domacím slovanským občanům. Avšak po Bílé hoře (162o) bylo k nám dosazeno panstvo německé, které si přivlastnílo zámky a k ním půdu i lesy.
Občan Dorničák z Janovic u Frýdku zdědil po předcích ke kousku pole také přilehlý les, z něhož jeho předkové prodávali dřevo a tak se živili. Leč do zámku ve Frýdku se po Bílé hoře přistěhovalo německé panstvo Oppersdorfů ze Švýcarska, které si přivlastnilo i veškeré okolní lesy. Občanu Dorničakoví nezbylo, než pracovat v panském lese za bídnou mzdu jako drvoštěp, aby uživil svých pět dětí a nemocnou ženu. Jeho stará dřevěná chalupa potřebovala vyměnit dva shnilé trámy. Aby neměl potíže s hajným, který les hlídal, vydal se do frýdeckého zámku, že požádá hraběte Oppersdorfa o povolení, aby si směl setnout dva smrky.
Do zámku ho ani nepustili, ale na jeho naléhání se mu pan hrabě ukázal v okně. Povolení pro hajného mu slíbil vydat, ale dráboví dal jiné pokvny, ten občana zbíl holí, aby nekradl v panském lese a pustil na něj psy, aby bo vyhnali. Cestou domů si občan Dorničák sedl na mez a plakal, bylo mu "měkko“ nad tím bezprávím, stejně jako řeckému pisateli tabulky před 3000 lety. Pověst praví, že plač janovského občana na mezi uviděl mstitel panské zvůle Ondráš, který mu se svou partou zbojníků pomohl smrky schnat a hajnému pohrozil, aby to neudal.
Oba případy se sobě podobají jako vejce vejci, týkají se stejných poddaných a stejných pánů. Co se tedy za těch 3000 let změnilo?
Úryvek z knihy " O slovanech úplně jinak " od Antonína Horáka.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Rama
1. srpen 2024 | 23.35 | rubrika: Knihy
Zoroastr ptal se Ormuzda, velikého Tvůrce: „Kdo byl
první muž, s kterým jsi rozmlouval?“ Ormuzd odpověděl: „Byl to krásný Yima, který byl vůdcem udatných.
Řekl jsem mu, aby bděl nad světy, mně náležejícími a dal jsem mu meč zlatý a kord vítězný.
A Yima šel cestou slunce a shromáždil udatné muže ve slavné Airyana-Vaeja, „stvořena čistá.“
Zend Avesta (Vendidat Sade, druhá Fargard).
O Plameni! Ohni posvátný, ohni očisťující! Ty, jenž dřímáš ve dřevě a vystupuješ v zářném plameni na oltáři, ty jsi srdcem oběti, smělým vzletem modlitby, jiskrou, skrytou ve všech věcech, a přeslavnou duší slunce.
Hymna vedická
Čtyři plemena lidská, která dělí se o povrch zemský jsou dítkami různých zemí a pásem zemských. Jest to postupné tvoření, pomalé přetvořování pracující země, kdy pevniny vystupovaly z moří — v přestávkách dob nesmírně dlouhých, která staří kněží indičtí nazývali cykly mezipotopními. Dobou tisíciletí každá pevnina dala vznik své květeně i zvířeně korunovaná plemenem lidským odlišné barvy (pleti).
Pevnina Austrálská, pohlcená za poslední velké potopy, byla kolébkou plemene prvotného (primitivního) rudého, z něhož američtí Indiáni jsou jen troskami pocházejícími z Trogloditů, kteří se zachránili na horách, když jejich pevnina se potopila.
Afrika jest matkou plemene černého, nazývaného Řeky „Ethiopským“.
Asie dala plémě žluté, které nalézáme v Číňanech.
Nejpozději přicházejí plémě bílé, vyšlé z lesů Evropy mezi bouřným Atlantem a usměvavým středozemím.
Všechna plémě lidská povstala mísením, spojováním, zrůdností, nebo výběrem mezi těmito čtyřmi velkými plemeny. V dobách předcházejících plémě rudé a černé vládlo jedno po druhém mocnými civilisacemi. které zanechaly po sobě stopy ve stavbách kyklopských, jakož i ve stavitelství Mexickém. Chrámy Indie a Egypta měly o těchto zmizelých civilisacích výpočty a povšechné záznamy. V nášem cyklu vládne plémě bílé, a posuzujeme-li stáří Indie a Egypta, jeho vůdcovství trvá již sedm až osm tisíc let.*)
Dle tradice brahmanské civilisace na naší planetě počala před padesáti tisíci lety plemenem rudým, na pevnině australské, kdy ještě celá Evropa a část Asie byly pod vodou. Toto bájesloví vypráví též o plemeni obrů ještě dřívějších. V jistých jeskyních Tibetu byly nalezeny obrovské kosti lidské, jejichž tvar více podobá se opici než člověku. Tyto patří primitivnímu lidstvu, přechodnému ještě podobnému zvířeně, nemajícímu ani článkovité mluvy ni organisace společenské, ni náboženství. Neboť tyto tři věci vytrysknou vždy najednou; a zde jest smysl oné znamenité triady bardické, která dí: Tři věci původně jsou současné: „Bůh, světlo a svoboda“. S prvním žvatláním slov rodí se společnost a neurčité tušení božského řádu.
"Tota rozdělení lidstva na čtyři plémě po sobě následující a původní bylo přsato nejstaršími kněžími Bgypta. V malbách ve hrobě Seta I. v Thebách jso znázornovány Čtyrmi poslavami rázu a barvy různé. Plémě rudé nazývá se tu „Hot“; plémě azijské burvy žluté „Amu“; plémě africké barvy černé „HaJasiu“; plémé libícko evropské pleti bílé, vlasů plavých nazývá se „Tamahu“
*Lenormant, Histoire des peupies d'Orient, 1.
Plémě rudé, pravili jsme, obývalo pevninu australskou, dnes zatopenou mořem, a Platonem dle tradic egyptských nazývanou „Atlantis.“
Veliká potopa toto plémě částečně zničila a zbytek rozehnala na vše strany. Několik plemen polynesských, jakož i indiáni severní Ameriky, a Aztekové, které Frant. Pizarro nalezl v Mexiku, jsou na živu pozůstalé zbytky antického plemene rudého, jehož civilisace, navždy ztracená, měla své dny slávy a hmotného lesku. Všechny tyto pozdní dítky nesou v duši své nezhojitelnou melancholii starého plemene, které vymírá bez naděje.
Po plemeni rudém plémě černé panovalo na zemi. Hledáme-li jeho nejdokonalejší typ, nesmíme jej hledati v zrůdném (degenerovaném) černochu, ale hledejme jej v Habešanech a Nubijcích, ve kterých zachoval se tvar tohoto plemene, které dosáhlo svého vrcholu.
Černoši zaplavili v dobách předhistorických (předdějinných) jih Evropy, a byli později zatlačeni plemenem bílým (Bělochy). Vzpomínka na ně úplně vymizela z naší lidové tradice.
Přece ale zanechali tu dvě nesmazatelné stopy: Hrůzu draka, který býval odznakem jejich králů a domněnku, že čert je černý. Černoši oplatili nadávku soupeříčímu plemeni — malujíce čerta bílého.
Z doby svého panování Černoši měli svá střediska náboženská v Horním Egyptě a v Indii. Jejich kyklopská města vroubila zubatě temena hor afrických, Kavkazu a střední Asie. Jejich společenská organisace spočívala v kněžské samovládě, absolutní theokracii. Na vrcholu stáli kněží, obávaní jako bohové, pod nimi hemžící se kmeny bez utvořených rodin, ženy pouhé otrokyně. Tito kněži měli hluboké vědomosti, znali princip božské jednoty, světa a kult hvězd, který pod jménem sabeismu dostal se i k národům bílým.*)
Ale mezi vědou černých kněží a hrubou modloslužbou davu nebylo spojující pásky idealistického umění, ni názorného bájesloví.
*Vizme dějiny arabské, jakož i perského dějepisce Abulia-Ghazi, dějiny (rodokmenné) Tatarů a Mohamed-Moshů.
William Jones Asiatic Researches I. Přednáška o Tatarech a Peršanech.
Úryvek z knihy " Velcí zasvěcenci " od Eduarda Schüry.
Řekl jsem mu, aby bděl nad světy, mně náležejícími a dal jsem mu meč zlatý a kord vítězný.
A Yima šel cestou slunce a shromáždil udatné muže ve slavné Airyana-Vaeja, „stvořena čistá.“
Zend Avesta (Vendidat Sade, druhá Fargard).
O Plameni! Ohni posvátný, ohni očisťující! Ty, jenž dřímáš ve dřevě a vystupuješ v zářném plameni na oltáři, ty jsi srdcem oběti, smělým vzletem modlitby, jiskrou, skrytou ve všech věcech, a přeslavnou duší slunce.
Hymna vedická
Čtyři plemena lidská, která dělí se o povrch zemský jsou dítkami různých zemí a pásem zemských. Jest to postupné tvoření, pomalé přetvořování pracující země, kdy pevniny vystupovaly z moří — v přestávkách dob nesmírně dlouhých, která staří kněží indičtí nazývali cykly mezipotopními. Dobou tisíciletí každá pevnina dala vznik své květeně i zvířeně korunovaná plemenem lidským odlišné barvy (pleti).
Pevnina Austrálská, pohlcená za poslední velké potopy, byla kolébkou plemene prvotného (primitivního) rudého, z něhož američtí Indiáni jsou jen troskami pocházejícími z Trogloditů, kteří se zachránili na horách, když jejich pevnina se potopila.
Afrika jest matkou plemene černého, nazývaného Řeky „Ethiopským“.
Asie dala plémě žluté, které nalézáme v Číňanech.
Nejpozději přicházejí plémě bílé, vyšlé z lesů Evropy mezi bouřným Atlantem a usměvavým středozemím.
Všechna plémě lidská povstala mísením, spojováním, zrůdností, nebo výběrem mezi těmito čtyřmi velkými plemeny. V dobách předcházejících plémě rudé a černé vládlo jedno po druhém mocnými civilisacemi. které zanechaly po sobě stopy ve stavbách kyklopských, jakož i ve stavitelství Mexickém. Chrámy Indie a Egypta měly o těchto zmizelých civilisacích výpočty a povšechné záznamy. V nášem cyklu vládne plémě bílé, a posuzujeme-li stáří Indie a Egypta, jeho vůdcovství trvá již sedm až osm tisíc let.*)
Dle tradice brahmanské civilisace na naší planetě počala před padesáti tisíci lety plemenem rudým, na pevnině australské, kdy ještě celá Evropa a část Asie byly pod vodou. Toto bájesloví vypráví též o plemeni obrů ještě dřívějších. V jistých jeskyních Tibetu byly nalezeny obrovské kosti lidské, jejichž tvar více podobá se opici než člověku. Tyto patří primitivnímu lidstvu, přechodnému ještě podobnému zvířeně, nemajícímu ani článkovité mluvy ni organisace společenské, ni náboženství. Neboť tyto tři věci vytrysknou vždy najednou; a zde jest smysl oné znamenité triady bardické, která dí: Tři věci původně jsou současné: „Bůh, světlo a svoboda“. S prvním žvatláním slov rodí se společnost a neurčité tušení božského řádu.
"Tota rozdělení lidstva na čtyři plémě po sobě následující a původní bylo přsato nejstaršími kněžími Bgypta. V malbách ve hrobě Seta I. v Thebách jso znázornovány Čtyrmi poslavami rázu a barvy různé. Plémě rudé nazývá se tu „Hot“; plémě azijské burvy žluté „Amu“; plémě africké barvy černé „HaJasiu“; plémé libícko evropské pleti bílé, vlasů plavých nazývá se „Tamahu“
*Lenormant, Histoire des peupies d'Orient, 1.
Plémě rudé, pravili jsme, obývalo pevninu australskou, dnes zatopenou mořem, a Platonem dle tradic egyptských nazývanou „Atlantis.“
Veliká potopa toto plémě částečně zničila a zbytek rozehnala na vše strany. Několik plemen polynesských, jakož i indiáni severní Ameriky, a Aztekové, které Frant. Pizarro nalezl v Mexiku, jsou na živu pozůstalé zbytky antického plemene rudého, jehož civilisace, navždy ztracená, měla své dny slávy a hmotného lesku. Všechny tyto pozdní dítky nesou v duši své nezhojitelnou melancholii starého plemene, které vymírá bez naděje.
Po plemeni rudém plémě černé panovalo na zemi. Hledáme-li jeho nejdokonalejší typ, nesmíme jej hledati v zrůdném (degenerovaném) černochu, ale hledejme jej v Habešanech a Nubijcích, ve kterých zachoval se tvar tohoto plemene, které dosáhlo svého vrcholu.
Černoši zaplavili v dobách předhistorických (předdějinných) jih Evropy, a byli později zatlačeni plemenem bílým (Bělochy). Vzpomínka na ně úplně vymizela z naší lidové tradice.
Přece ale zanechali tu dvě nesmazatelné stopy: Hrůzu draka, který býval odznakem jejich králů a domněnku, že čert je černý. Černoši oplatili nadávku soupeříčímu plemeni — malujíce čerta bílého.
Z doby svého panování Černoši měli svá střediska náboženská v Horním Egyptě a v Indii. Jejich kyklopská města vroubila zubatě temena hor afrických, Kavkazu a střední Asie. Jejich společenská organisace spočívala v kněžské samovládě, absolutní theokracii. Na vrcholu stáli kněží, obávaní jako bohové, pod nimi hemžící se kmeny bez utvořených rodin, ženy pouhé otrokyně. Tito kněži měli hluboké vědomosti, znali princip božské jednoty, světa a kult hvězd, který pod jménem sabeismu dostal se i k národům bílým.*)
Ale mezi vědou černých kněží a hrubou modloslužbou davu nebylo spojující pásky idealistického umění, ni názorného bájesloví.
*Vizme dějiny arabské, jakož i perského dějepisce Abulia-Ghazi, dějiny (rodokmenné) Tatarů a Mohamed-Moshů.
William Jones Asiatic Researches I. Přednáška o Tatarech a Peršanech.
Úryvek z knihy " Velcí zasvěcenci " od Eduarda Schüry.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář