Nejrozšířenější zemědělskou soustavou byla od raného feudalismu původní úhorová hospodářství, zejména hospodářství trojhonné, známé i v jiných evropských zemích; byla to typická hospodářská soustava feudalismu, která byla sice intenzivnější než přílohové hospodářství, ale ve srovnání s dnešními soustavami extenzivní. Spočívala ve střídání úhoru, ozimu a jaře, postačovala však k výživě společnosti žijící v poměrech naturálního hospodářství. Zachovala se dosud v paměti nejstarší generace, protože přežila v českých zemích — zejména v okrajových horských oblastech — někde až do počátku 20. století, i když v částečňě pozměněné podobě. Velmi záhy, se úhor zčásti osíval také luštěninami, zelinami nebo okopaninami. Byl to tzv. zelený úhor. Jako ozim se pěstovalo žito a v úrodnějších krajinách pšenice, kdežto ozimý ječmen pouze zřídka. Z jařin oves, zejména v horských oblastech, a ječmen, vedle toho i jaré žito, proso a bér (obilnina příbuzná prosu), od 15. století také pohanka, zvaná na Moravě tatarka. Poměr mezi ozimem a jařinou nebyl stejný ; v horských oblastech byly pěstovány spíše jařiny, neboť zimní období je pro ozim příliš dlouhé. Tak tomu bylo zejména v Pošumaví, v Krkonoších a na Valašsku, kde leží sníh dlouho do jara. Na lesních pasekách se pěstovaly zvláštní druhy žita, tzv. kříbica na Valašsku či parezné žito v Čechách.
Úhor byl nutný pro obnovení úrodnosti půdy a pro extenzivní pastvu. Úhor se obdělával, kultivací se ničil plevel. V některých oblastech v Polabí a v Poohří, kde půda byla úrodnější, mohl být oséván pozemek po tři roky; úhor přicházel čtvrtým rokem, takže vzniklo hospodářství čtyřhonné. Máme je doloženo zprávami již z 16. století,
Travopolní hospodárství
V oblastech sušších a vysoko položených bylo možno pěstovat jen jař, a to jen jeden rok na témž pozemku. Střídal se tak stále úhor s jaří; úhor zaujímal tedy polovinu plochy. Tam, kde se půda rychle zaplevelovala (vlhké oblasti vyšších poloh v okrajových částech českých zemí), ponechával se úhor víceletý, který se rychle zatravnil a vznikalo tak původní hospodářství travopolní s pěstováním obilnin po dva až tři roky po sobě a s pastvou na dlouholetém úhorupřílohu (šestiaž osmiletém). Tento systém se dochoval až do první světové války v horských oblastech českých zemí, zvláště v Pošumaví a Beskydech. Byl celkem běžný ve všech horských oblastech Evropy, v kulturně odlehlých krajích Balkánu a Pyrenejí existuje dosud.
Přechod k intenzívnějším systémům hospodaření nastal od 2. poloviny 18. století zaváděním nových plodin (polních pícnin, okopanin — brambor a později cukrovky), zdokonalováním kultivace, lepším hnojením a zaváděním stájového krmení i v létě. Lesní polaření na pasekách bylo rozšířeno v hornatějších oblastech a účastnila se ho ponejvíce vesnická chudina, nalézající při něm obživu a krmivo pro dobytek.
Ždáření mýcení rádla
Žďáření lesa vyžadovalo poměrně delší doby a zručnosti, aby nedocházelo k zhoubným požárům. Půda získáná vymýcením lesa se nazývala v některých oblastech kopaninou. Vymýcený kus se překopal motykou, které se říkalo na východní Moravě a ve Slezsku klučovnica či kučovnica; druhým rokem na jaře se pozemek osel a pole se zvláčilo lehkými branami, taženými obyčejně člověkem. (Kronika tzv. Dalimila uvádí: První léto laz vzkopachu a druhé léto rádlem orachu.) Na mýcení lesní půdy upomíná řada českých místních jmen obcí, vzniklých na původní lesní půdě, jako Kluky, Třebové, Žďáry, Paseky, Oseky, Kopaniny, Lazy, Světlé, Mýta apod. Původ žďáření sahá do počátku evropského zemědělství, K zpracování lesní půdy se používalo nejprve motyky a pak lehkých rádel.