Golem...
31. srpen 2024 | 20.14 | rubrika: Knihy
METLA ČECHŮ
Čechách, kde místodržící František hrabě Thun, sídlicí v Praze, české chování takřka posiloval tím, že je považoval za neškodné. Posléze musel Thun ustoupit natlaku politicky proziravějších vojenských kruhů a byl v dubnu 1915 nahrazen Maxem hrabětem Coudenhovem, jenž se ovšem bez iniciativy vyvinul v pouhého byrokratickcho vykonavatele vídeňských nařízení Pokusy vlády, aby si ziskala české politiky — možnosti toho byly příznivé zejména u klerikalu a socialních demokratů — jakož 1 výzva v Rusku, aby se politiky pasivity konečně zanechalo, a aby se český národ přiznal jasně a nekompromisně k habsburské dynastu a státu, zatim neměly žádného výsledku.
Toto zásadně pasivní chování převážné většiny Čechů zdálo se ovšem potřebovat tajného řízení a vedení. Kapras nezdůrazňuje sice výslovně takovou přičinnou souvislost, ličí však, jak se pravě v té době začaly tvořit tajmé orgány, což logicky navazovalo na jednotnou českou naladu a na pokusy, jež podnikala vláda, aby ji rozleptala. Uvadí totiž výslovně, že už několik měsíců po vypuknutí valky bylo několik „tajných kroužků“ kolem nichž se česká politika soustředila. Mezi nimi byly skupiny státoprávních pokrokářů, kteří vypravil: L. Sychravu jako spojku do Švýcarska, a realistů, jichž hlava, Masaryk, se vydal do dohodové ciziny, orientovány západně a viděly ve Francn a v anglosaských zemich možnosti politcky rozhodné pomoci, kdežto Mladočesi, vedení Kramářem a Rašínem se silnými vlivy takovcho Síse v pozadí, pohližeh k východu a klonili se k naději v Rusko.
Z vedoucích zástupců těchto skupin se brzy vytvořila jako společný tajný pracovní výbor „Ma ffie“, kde s počatku byl: Kramář, Rašín, Hajn, Šámal, Soukup. Franta, Scheiner a Bencš, později pak, když někteří vypadli útěkem (Beneš) nebo zatčením (Kramář, Scheiner, Rašín), přibylo k tomu mnoho jiných.
Při ličení činnosti Maffie, jejíž ústřední sídlo právě v Praze Masaryk označil jako nutnost, omezuje se Kapras na stručnou větu *): „Maffie měla stálý styk se zahraničním odbojem, zvlaště s Masarykem, nejprve prostřednictvím Beneše, a když také tento odešel do zahraničí, prostřednictvím četných osob, jichž evidence se soustřeďovala v rukou Bělohrádkových“ (str. 67). Tim se postavila česká inteligence v čelo lidových mas, nadchnutých pasivitou a vuli k odporu. „„Naš domácí odboj byl ve svých počátcích odbojem širokých neorganisovaných mas lidových, které rázem pochopily, že přišla veliká chvíle českého národa.
Byl to odboj tisíců a tisíců drobných a neznámých lidi, z nichž velmi mnozí ....
“ Autor předpokládá, že obsáhlá Iiteratura o Maffii, jež vyšla do roku 1928, je známa, a poukazuje na ni vyslovně v seznamu pramenu. ktery k svému spisu připojil
Z knihy " Golem" od Walter Jacobi.
O rodu Thun-Hohensteinů, bych mohl vyprávět dlouho.Snad jen zmínit zpřízněnost s Arenhtalem a Harachem
Nezapomeň me však na to, čí že to porcelán dnes kupujume.
Čechách, kde místodržící František hrabě Thun, sídlicí v Praze, české chování takřka posiloval tím, že je považoval za neškodné. Posléze musel Thun ustoupit natlaku politicky proziravějších vojenských kruhů a byl v dubnu 1915 nahrazen Maxem hrabětem Coudenhovem, jenž se ovšem bez iniciativy vyvinul v pouhého byrokratickcho vykonavatele vídeňských nařízení Pokusy vlády, aby si ziskala české politiky — možnosti toho byly příznivé zejména u klerikalu a socialních demokratů — jakož 1 výzva v Rusku, aby se politiky pasivity konečně zanechalo, a aby se český národ přiznal jasně a nekompromisně k habsburské dynastu a státu, zatim neměly žádného výsledku.
Toto zásadně pasivní chování převážné většiny Čechů zdálo se ovšem potřebovat tajného řízení a vedení. Kapras nezdůrazňuje sice výslovně takovou přičinnou souvislost, ličí však, jak se pravě v té době začaly tvořit tajmé orgány, což logicky navazovalo na jednotnou českou naladu a na pokusy, jež podnikala vláda, aby ji rozleptala. Uvadí totiž výslovně, že už několik měsíců po vypuknutí valky bylo několik „tajných kroužků“ kolem nichž se česká politika soustředila. Mezi nimi byly skupiny státoprávních pokrokářů, kteří vypravil: L. Sychravu jako spojku do Švýcarska, a realistů, jichž hlava, Masaryk, se vydal do dohodové ciziny, orientovány západně a viděly ve Francn a v anglosaských zemich možnosti politcky rozhodné pomoci, kdežto Mladočesi, vedení Kramářem a Rašínem se silnými vlivy takovcho Síse v pozadí, pohližeh k východu a klonili se k naději v Rusko.
Z vedoucích zástupců těchto skupin se brzy vytvořila jako společný tajný pracovní výbor „Ma ffie“, kde s počatku byl: Kramář, Rašín, Hajn, Šámal, Soukup. Franta, Scheiner a Bencš, později pak, když někteří vypadli útěkem (Beneš) nebo zatčením (Kramář, Scheiner, Rašín), přibylo k tomu mnoho jiných.
Při ličení činnosti Maffie, jejíž ústřední sídlo právě v Praze Masaryk označil jako nutnost, omezuje se Kapras na stručnou větu *): „Maffie měla stálý styk se zahraničním odbojem, zvlaště s Masarykem, nejprve prostřednictvím Beneše, a když také tento odešel do zahraničí, prostřednictvím četných osob, jichž evidence se soustřeďovala v rukou Bělohrádkových“ (str. 67). Tim se postavila česká inteligence v čelo lidových mas, nadchnutých pasivitou a vuli k odporu. „„Naš domácí odboj byl ve svých počátcích odbojem širokých neorganisovaných mas lidových, které rázem pochopily, že přišla veliká chvíle českého národa.
Byl to odboj tisíců a tisíců drobných a neznámých lidi, z nichž velmi mnozí ....
“ Autor předpokládá, že obsáhlá Iiteratura o Maffii, jež vyšla do roku 1928, je známa, a poukazuje na ni vyslovně v seznamu pramenu. ktery k svému spisu připojil
Z knihy " Golem" od Walter Jacobi.
O rodu Thun-Hohensteinů, bych mohl vyprávět dlouho.Snad jen zmínit zpřízněnost s Arenhtalem a Harachem
Nezapomeň me však na to, čí že to porcelán dnes kupujume.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Atentát na Hitlera
25. srpen 2024 | 09.37 | rubrika: Knihy
Esesáka Naujockse, charakterizuje nejlépe gangsterský kousek, který provedl v listopadu 1939.
Naujocks, vydávající se za zástupce protihitlerovské opozice, vylákal u obce Venlo v Holandsku dva plukovníky anglické Secret Service (Stevense a Besta) až k hranicím, aby je násilím unesl do říše, dokonce v jejich vlastním autě.
Německý tisk je pak označil jako pachatele atentátu na Hitlera, který byl spáchán v pivním sklepě v mnichovské „Lowenbráu“ večer 8. listopadu 1939. Oba angličtí výzvědní agenti byli až do konce války držení ve zvláštní izolované části bunkru koncentračního tábora Dachau v samotkách a ještě přikováni silným řetězem ke zdi.
O několik kobek dále v témže zvláštním bunkru pracoval u truhlářského ponku německý komunista Elser, skutečný původce onoho atentátu. Elser, jako zapřisáhlý odpůrce nacismu a zručný řemeslník, upravil hodinový strojek budíčku, a načasoval ho deset dní předem tak, aby 8. listopadu večer zanítil pumu, kterou rovněž vlastnoručně vyrobil.
Všechno zamontoval do sloupu, před kterým stála řečnická tribuna, a strojek zvukově izoloval tak dobře, že na něj nepřišla ani přepečlivá sicherheitspolizei. Bomba vybuchla přesně na minutu a usmrtila sedm příslušníků nacistické strany, Hitlera zachránilo, že ze schůze předčasně odešel.
Elser se pak pokusil o ilegální přechod hranic do Švýcarska. Byl však zatčen. Protože se nedal čin bezvýznamného jedince propagačně využít, byli obvinění oni angličtí agenti a skutečný původce Elser byl jako vůdcův soukromý zajatec střežen v Dachau. Teprve v posledních dnech války byl zastřelen na přímý rozkaz z nejvyšších míst.
Naujocks dostal za onen slavný únos železný kříž I. třídy — udílený jen za válečnou statečnost — a směl si ponechat ukořistěné velké a rychlé anglické auto.
Asi v té době se dostala Naujocksoví do rukou knížka o padělatelské činnosti v Maďarsku po první světové válce. (Autor se v ní například zmiňoval o padělání prvních československých pětisetkorunových platidel.) Hlavní část knihy se podrobně zabývala falšováním tisícifrankových francouz„ ských bankovek.
S vědomím tehdejší maďarské vlády tiskli padělky zaměstnanci vojenského kartografického ústavu v Budapešti. Z výnosu akce měla být financována tajná ultranacionalistická organizace, zvaná iredenta, která si vytkla za cíl získat zpět území odejmnutá Maďarsku trianonskou mírovou smlouvou.
Naujocks, vydávající se za zástupce protihitlerovské opozice, vylákal u obce Venlo v Holandsku dva plukovníky anglické Secret Service (Stevense a Besta) až k hranicím, aby je násilím unesl do říše, dokonce v jejich vlastním autě.
Německý tisk je pak označil jako pachatele atentátu na Hitlera, který byl spáchán v pivním sklepě v mnichovské „Lowenbráu“ večer 8. listopadu 1939. Oba angličtí výzvědní agenti byli až do konce války držení ve zvláštní izolované části bunkru koncentračního tábora Dachau v samotkách a ještě přikováni silným řetězem ke zdi.
O několik kobek dále v témže zvláštním bunkru pracoval u truhlářského ponku německý komunista Elser, skutečný původce onoho atentátu. Elser, jako zapřisáhlý odpůrce nacismu a zručný řemeslník, upravil hodinový strojek budíčku, a načasoval ho deset dní předem tak, aby 8. listopadu večer zanítil pumu, kterou rovněž vlastnoručně vyrobil.
Všechno zamontoval do sloupu, před kterým stála řečnická tribuna, a strojek zvukově izoloval tak dobře, že na něj nepřišla ani přepečlivá sicherheitspolizei. Bomba vybuchla přesně na minutu a usmrtila sedm příslušníků nacistické strany, Hitlera zachránilo, že ze schůze předčasně odešel.
Elser se pak pokusil o ilegální přechod hranic do Švýcarska. Byl však zatčen. Protože se nedal čin bezvýznamného jedince propagačně využít, byli obvinění oni angličtí agenti a skutečný původce Elser byl jako vůdcův soukromý zajatec střežen v Dachau. Teprve v posledních dnech války byl zastřelen na přímý rozkaz z nejvyšších míst.
Naujocks dostal za onen slavný únos železný kříž I. třídy — udílený jen za válečnou statečnost — a směl si ponechat ukořistěné velké a rychlé anglické auto.
Asi v té době se dostala Naujocksoví do rukou knížka o padělatelské činnosti v Maďarsku po první světové válce. (Autor se v ní například zmiňoval o padělání prvních československých pětisetkorunových platidel.) Hlavní část knihy se podrobně zabývala falšováním tisícifrankových francouz„ ských bankovek.
S vědomím tehdejší maďarské vlády tiskli padělky zaměstnanci vojenského kartografického ústavu v Budapešti. Z výnosu akce měla být financována tajná ultranacionalistická organizace, zvaná iredenta, která si vytkla za cíl získat zpět území odejmnutá Maďarsku trianonskou mírovou smlouvou.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Dokumenty doby.
20. srpen 2024 | 08.29 | rubrika: Knihy
1921, 30. říjen Rezoluce Slučovacího sjezdu komunistické strany Československa.
1921 se sešla konference všech komunistických Organizací a usnesla se na termínu Slučovacího sjezdu, a to 30. října až 2.listopadu v Praze.
Půda pro jeho konání se začala připravovat záhy po založení strany. Již o červnu 1921 zastavil svou činnost Svaz komunistických skupin. Na sjednocení se připravila i levice polské sociálně demokratické strany na Ostravsku, která se 12. června 1921 prohlásila za Polskou komunistickou stranu v Československu, a 18. září 1921 došlo ke sloučení všech komunistů české, polské i německé národnosti v ostravské oblasti.
Slučovact sjezd byl zahájen 30. října 1921 v Národním domě na Smíchově pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!““. Hlavními řečníky byli B. Šmeral a K. Kreibich, vůdcové stran, k jejichž sloučení mělo na sjezdu dojít.
Jednomyslným schválením sjezdové revoluce bylo uskutečněno sjednoceni českého, německého, polského, maďarského a ukrajinského proletariátu Československa.
Byl tak dovršen proces ustavení jednotné internacionální strany, schopné vést dělnictvo do boje za konečné vítězství socialismu.
Dne 27. srpna 1 v Československu a 2. listopadu o Praze.
Zástupci proletariátu českého, slovenského, německého, polského,maďarského a ukrajinského sjezdu, zdraví usnesení Třetího světového kongresu komunistické internacionály.....etc.
Protokol Slučovacího sjezdu komunistických stran Československa, konaného v Praze-Smíchově ve dnech 30. října—4. listopadu 1921, Praha 1922, str. 44-45,
Kdo chce si najde, kdo zná, je přiznán a kdo koná , je příslušník. Shrnuto a podtrženo, psal se rok 1921 a o sto let pozďeji, takřka na rok došlo 24.února 2022 víme všichni.
Tenká červená linie , nemusí být hned na první pohled zřejmá, ale dějiny neodmažeš a historii párat od původce, by byla zradou společnosti.
1921 se sešla konference všech komunistických Organizací a usnesla se na termínu Slučovacího sjezdu, a to 30. října až 2.listopadu v Praze.
Půda pro jeho konání se začala připravovat záhy po založení strany. Již o červnu 1921 zastavil svou činnost Svaz komunistických skupin. Na sjednocení se připravila i levice polské sociálně demokratické strany na Ostravsku, která se 12. června 1921 prohlásila za Polskou komunistickou stranu v Československu, a 18. září 1921 došlo ke sloučení všech komunistů české, polské i německé národnosti v ostravské oblasti.
Slučovact sjezd byl zahájen 30. října 1921 v Národním domě na Smíchově pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!““. Hlavními řečníky byli B. Šmeral a K. Kreibich, vůdcové stran, k jejichž sloučení mělo na sjezdu dojít.
Jednomyslným schválením sjezdové revoluce bylo uskutečněno sjednoceni českého, německého, polského, maďarského a ukrajinského proletariátu Československa.
Byl tak dovršen proces ustavení jednotné internacionální strany, schopné vést dělnictvo do boje za konečné vítězství socialismu.
Dne 27. srpna 1 v Československu a 2. listopadu o Praze.
Zástupci proletariátu českého, slovenského, německého, polského,maďarského a ukrajinského sjezdu, zdraví usnesení Třetího světového kongresu komunistické internacionály.....etc.
Protokol Slučovacího sjezdu komunistických stran Československa, konaného v Praze-Smíchově ve dnech 30. října—4. listopadu 1921, Praha 1922, str. 44-45,
Kdo chce si najde, kdo zná, je přiznán a kdo koná , je příslušník. Shrnuto a podtrženo, psal se rok 1921 a o sto let pozďeji, takřka na rok došlo 24.února 2022 víme všichni.
Tenká červená linie , nemusí být hned na první pohled zřejmá, ale dějiny neodmažeš a historii párat od původce, by byla zradou společnosti.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Metody teroru vůči poddaným. .
2. srpen 2024 | 09.16 | rubrika: Knihy
Panstvo kromaňonského původu si vyzkoušelo, že poddaným Praslovanům nemusí být v ničem, ani ve stížnostech na bezpráví vyhověno, aby si nečinili stále větší nároky. Tím si po cclé věky upevňovali svou moc a panskou povýšenost nad poddanými. V tom byla asi ona "moudrost" krále Nestora.
Uvedená pylská tabulka vypraví, co se přihodilo praslovanskému rolníkovi v Řecku ve 12. století př n.l., ale podívejme se, co se stalo podobnému slovanskému občanu u nás na Moravě o 3000 let později.
Nutno předeslat, že jako v předhistorickém Řecku, tak i u nás na Moravě patřila původně veškerá půda i lesy domacím slovanským občanům. Avšak po Bílé hoře (162o) bylo k nám dosazeno panstvo německé, které si přivlastnílo zámky a k ním půdu i lesy.
Občan Dorničák z Janovic u Frýdku zdědil po předcích ke kousku pole také přilehlý les, z něhož jeho předkové prodávali dřevo a tak se živili. Leč do zámku ve Frýdku se po Bílé hoře přistěhovalo německé panstvo Oppersdorfů ze Švýcarska, které si přivlastnilo i veškeré okolní lesy. Občanu Dorničakoví nezbylo, než pracovat v panském lese za bídnou mzdu jako drvoštěp, aby uživil svých pět dětí a nemocnou ženu. Jeho stará dřevěná chalupa potřebovala vyměnit dva shnilé trámy. Aby neměl potíže s hajným, který les hlídal, vydal se do frýdeckého zámku, že požádá hraběte Oppersdorfa o povolení, aby si směl setnout dva smrky.
Do zámku ho ani nepustili, ale na jeho naléhání se mu pan hrabě ukázal v okně. Povolení pro hajného mu slíbil vydat, ale dráboví dal jiné pokvny, ten občana zbíl holí, aby nekradl v panském lese a pustil na něj psy, aby bo vyhnali. Cestou domů si občan Dorničák sedl na mez a plakal, bylo mu "měkko“ nad tím bezprávím, stejně jako řeckému pisateli tabulky před 3000 lety. Pověst praví, že plač janovského občana na mezi uviděl mstitel panské zvůle Ondráš, který mu se svou partou zbojníků pomohl smrky schnat a hajnému pohrozil, aby to neudal.
Oba případy se sobě podobají jako vejce vejci, týkají se stejných poddaných a stejných pánů. Co se tedy za těch 3000 let změnilo?
Úryvek z knihy " O slovanech úplně jinak " od Antonína Horáka.
Uvedená pylská tabulka vypraví, co se přihodilo praslovanskému rolníkovi v Řecku ve 12. století př n.l., ale podívejme se, co se stalo podobnému slovanskému občanu u nás na Moravě o 3000 let později.
Nutno předeslat, že jako v předhistorickém Řecku, tak i u nás na Moravě patřila původně veškerá půda i lesy domacím slovanským občanům. Avšak po Bílé hoře (162o) bylo k nám dosazeno panstvo německé, které si přivlastnílo zámky a k ním půdu i lesy.
Občan Dorničák z Janovic u Frýdku zdědil po předcích ke kousku pole také přilehlý les, z něhož jeho předkové prodávali dřevo a tak se živili. Leč do zámku ve Frýdku se po Bílé hoře přistěhovalo německé panstvo Oppersdorfů ze Švýcarska, které si přivlastnilo i veškeré okolní lesy. Občanu Dorničakoví nezbylo, než pracovat v panském lese za bídnou mzdu jako drvoštěp, aby uživil svých pět dětí a nemocnou ženu. Jeho stará dřevěná chalupa potřebovala vyměnit dva shnilé trámy. Aby neměl potíže s hajným, který les hlídal, vydal se do frýdeckého zámku, že požádá hraběte Oppersdorfa o povolení, aby si směl setnout dva smrky.
Do zámku ho ani nepustili, ale na jeho naléhání se mu pan hrabě ukázal v okně. Povolení pro hajného mu slíbil vydat, ale dráboví dal jiné pokvny, ten občana zbíl holí, aby nekradl v panském lese a pustil na něj psy, aby bo vyhnali. Cestou domů si občan Dorničák sedl na mez a plakal, bylo mu "měkko“ nad tím bezprávím, stejně jako řeckému pisateli tabulky před 3000 lety. Pověst praví, že plač janovského občana na mezi uviděl mstitel panské zvůle Ondráš, který mu se svou partou zbojníků pomohl smrky schnat a hajnému pohrozil, aby to neudal.
Oba případy se sobě podobají jako vejce vejci, týkají se stejných poddaných a stejných pánů. Co se tedy za těch 3000 let změnilo?
Úryvek z knihy " O slovanech úplně jinak " od Antonína Horáka.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář
Rama
1. srpen 2024 | 23.35 | rubrika: Knihy
Zoroastr ptal se Ormuzda, velikého Tvůrce: „Kdo byl
první muž, s kterým jsi rozmlouval?“ Ormuzd odpověděl: „Byl to krásný Yima, který byl vůdcem udatných.
Řekl jsem mu, aby bděl nad světy, mně náležejícími a dal jsem mu meč zlatý a kord vítězný.
A Yima šel cestou slunce a shromáždil udatné muže ve slavné Airyana-Vaeja, „stvořena čistá.“
Zend Avesta (Vendidat Sade, druhá Fargard).
O Plameni! Ohni posvátný, ohni očisťující! Ty, jenž dřímáš ve dřevě a vystupuješ v zářném plameni na oltáři, ty jsi srdcem oběti, smělým vzletem modlitby, jiskrou, skrytou ve všech věcech, a přeslavnou duší slunce.
Hymna vedická
Čtyři plemena lidská, která dělí se o povrch zemský jsou dítkami různých zemí a pásem zemských. Jest to postupné tvoření, pomalé přetvořování pracující země, kdy pevniny vystupovaly z moří — v přestávkách dob nesmírně dlouhých, která staří kněží indičtí nazývali cykly mezipotopními. Dobou tisíciletí každá pevnina dala vznik své květeně i zvířeně korunovaná plemenem lidským odlišné barvy (pleti).
Pevnina Austrálská, pohlcená za poslední velké potopy, byla kolébkou plemene prvotného (primitivního) rudého, z něhož američtí Indiáni jsou jen troskami pocházejícími z Trogloditů, kteří se zachránili na horách, když jejich pevnina se potopila.
Afrika jest matkou plemene černého, nazývaného Řeky „Ethiopským“.
Asie dala plémě žluté, které nalézáme v Číňanech.
Nejpozději přicházejí plémě bílé, vyšlé z lesů Evropy mezi bouřným Atlantem a usměvavým středozemím.
Všechna plémě lidská povstala mísením, spojováním, zrůdností, nebo výběrem mezi těmito čtyřmi velkými plemeny. V dobách předcházejících plémě rudé a černé vládlo jedno po druhém mocnými civilisacemi. které zanechaly po sobě stopy ve stavbách kyklopských, jakož i ve stavitelství Mexickém. Chrámy Indie a Egypta měly o těchto zmizelých civilisacích výpočty a povšechné záznamy. V nášem cyklu vládne plémě bílé, a posuzujeme-li stáří Indie a Egypta, jeho vůdcovství trvá již sedm až osm tisíc let.*)
Dle tradice brahmanské civilisace na naší planetě počala před padesáti tisíci lety plemenem rudým, na pevnině australské, kdy ještě celá Evropa a část Asie byly pod vodou. Toto bájesloví vypráví též o plemeni obrů ještě dřívějších. V jistých jeskyních Tibetu byly nalezeny obrovské kosti lidské, jejichž tvar více podobá se opici než člověku. Tyto patří primitivnímu lidstvu, přechodnému ještě podobnému zvířeně, nemajícímu ani článkovité mluvy ni organisace společenské, ni náboženství. Neboť tyto tři věci vytrysknou vždy najednou; a zde jest smysl oné znamenité triady bardické, která dí: Tři věci původně jsou současné: „Bůh, světlo a svoboda“. S prvním žvatláním slov rodí se společnost a neurčité tušení božského řádu.
"Tota rozdělení lidstva na čtyři plémě po sobě následující a původní bylo přsato nejstaršími kněžími Bgypta. V malbách ve hrobě Seta I. v Thebách jso znázornovány Čtyrmi poslavami rázu a barvy různé. Plémě rudé nazývá se tu „Hot“; plémě azijské burvy žluté „Amu“; plémě africké barvy černé „HaJasiu“; plémé libícko evropské pleti bílé, vlasů plavých nazývá se „Tamahu“
*Lenormant, Histoire des peupies d'Orient, 1.
Plémě rudé, pravili jsme, obývalo pevninu australskou, dnes zatopenou mořem, a Platonem dle tradic egyptských nazývanou „Atlantis.“
Veliká potopa toto plémě částečně zničila a zbytek rozehnala na vše strany. Několik plemen polynesských, jakož i indiáni severní Ameriky, a Aztekové, které Frant. Pizarro nalezl v Mexiku, jsou na živu pozůstalé zbytky antického plemene rudého, jehož civilisace, navždy ztracená, měla své dny slávy a hmotného lesku. Všechny tyto pozdní dítky nesou v duši své nezhojitelnou melancholii starého plemene, které vymírá bez naděje.
Po plemeni rudém plémě černé panovalo na zemi. Hledáme-li jeho nejdokonalejší typ, nesmíme jej hledati v zrůdném (degenerovaném) černochu, ale hledejme jej v Habešanech a Nubijcích, ve kterých zachoval se tvar tohoto plemene, které dosáhlo svého vrcholu.
Černoši zaplavili v dobách předhistorických (předdějinných) jih Evropy, a byli později zatlačeni plemenem bílým (Bělochy). Vzpomínka na ně úplně vymizela z naší lidové tradice.
Přece ale zanechali tu dvě nesmazatelné stopy: Hrůzu draka, který býval odznakem jejich králů a domněnku, že čert je černý. Černoši oplatili nadávku soupeříčímu plemeni — malujíce čerta bílého.
Z doby svého panování Černoši měli svá střediska náboženská v Horním Egyptě a v Indii. Jejich kyklopská města vroubila zubatě temena hor afrických, Kavkazu a střední Asie. Jejich společenská organisace spočívala v kněžské samovládě, absolutní theokracii. Na vrcholu stáli kněží, obávaní jako bohové, pod nimi hemžící se kmeny bez utvořených rodin, ženy pouhé otrokyně. Tito kněži měli hluboké vědomosti, znali princip božské jednoty, světa a kult hvězd, který pod jménem sabeismu dostal se i k národům bílým.*)
Ale mezi vědou černých kněží a hrubou modloslužbou davu nebylo spojující pásky idealistického umění, ni názorného bájesloví.
*Vizme dějiny arabské, jakož i perského dějepisce Abulia-Ghazi, dějiny (rodokmenné) Tatarů a Mohamed-Moshů.
William Jones Asiatic Researches I. Přednáška o Tatarech a Peršanech.
Úryvek z knihy " Velcí zasvěcenci " od Eduarda Schüry.
Řekl jsem mu, aby bděl nad světy, mně náležejícími a dal jsem mu meč zlatý a kord vítězný.
A Yima šel cestou slunce a shromáždil udatné muže ve slavné Airyana-Vaeja, „stvořena čistá.“
Zend Avesta (Vendidat Sade, druhá Fargard).
O Plameni! Ohni posvátný, ohni očisťující! Ty, jenž dřímáš ve dřevě a vystupuješ v zářném plameni na oltáři, ty jsi srdcem oběti, smělým vzletem modlitby, jiskrou, skrytou ve všech věcech, a přeslavnou duší slunce.
Hymna vedická
Čtyři plemena lidská, která dělí se o povrch zemský jsou dítkami různých zemí a pásem zemských. Jest to postupné tvoření, pomalé přetvořování pracující země, kdy pevniny vystupovaly z moří — v přestávkách dob nesmírně dlouhých, která staří kněží indičtí nazývali cykly mezipotopními. Dobou tisíciletí každá pevnina dala vznik své květeně i zvířeně korunovaná plemenem lidským odlišné barvy (pleti).
Pevnina Austrálská, pohlcená za poslední velké potopy, byla kolébkou plemene prvotného (primitivního) rudého, z něhož američtí Indiáni jsou jen troskami pocházejícími z Trogloditů, kteří se zachránili na horách, když jejich pevnina se potopila.
Afrika jest matkou plemene černého, nazývaného Řeky „Ethiopským“.
Asie dala plémě žluté, které nalézáme v Číňanech.
Nejpozději přicházejí plémě bílé, vyšlé z lesů Evropy mezi bouřným Atlantem a usměvavým středozemím.
Všechna plémě lidská povstala mísením, spojováním, zrůdností, nebo výběrem mezi těmito čtyřmi velkými plemeny. V dobách předcházejících plémě rudé a černé vládlo jedno po druhém mocnými civilisacemi. které zanechaly po sobě stopy ve stavbách kyklopských, jakož i ve stavitelství Mexickém. Chrámy Indie a Egypta měly o těchto zmizelých civilisacích výpočty a povšechné záznamy. V nášem cyklu vládne plémě bílé, a posuzujeme-li stáří Indie a Egypta, jeho vůdcovství trvá již sedm až osm tisíc let.*)
Dle tradice brahmanské civilisace na naší planetě počala před padesáti tisíci lety plemenem rudým, na pevnině australské, kdy ještě celá Evropa a část Asie byly pod vodou. Toto bájesloví vypráví též o plemeni obrů ještě dřívějších. V jistých jeskyních Tibetu byly nalezeny obrovské kosti lidské, jejichž tvar více podobá se opici než člověku. Tyto patří primitivnímu lidstvu, přechodnému ještě podobnému zvířeně, nemajícímu ani článkovité mluvy ni organisace společenské, ni náboženství. Neboť tyto tři věci vytrysknou vždy najednou; a zde jest smysl oné znamenité triady bardické, která dí: Tři věci původně jsou současné: „Bůh, světlo a svoboda“. S prvním žvatláním slov rodí se společnost a neurčité tušení božského řádu.
"Tota rozdělení lidstva na čtyři plémě po sobě následující a původní bylo přsato nejstaršími kněžími Bgypta. V malbách ve hrobě Seta I. v Thebách jso znázornovány Čtyrmi poslavami rázu a barvy různé. Plémě rudé nazývá se tu „Hot“; plémě azijské burvy žluté „Amu“; plémě africké barvy černé „HaJasiu“; plémé libícko evropské pleti bílé, vlasů plavých nazývá se „Tamahu“
*Lenormant, Histoire des peupies d'Orient, 1.
Plémě rudé, pravili jsme, obývalo pevninu australskou, dnes zatopenou mořem, a Platonem dle tradic egyptských nazývanou „Atlantis.“
Veliká potopa toto plémě částečně zničila a zbytek rozehnala na vše strany. Několik plemen polynesských, jakož i indiáni severní Ameriky, a Aztekové, které Frant. Pizarro nalezl v Mexiku, jsou na živu pozůstalé zbytky antického plemene rudého, jehož civilisace, navždy ztracená, měla své dny slávy a hmotného lesku. Všechny tyto pozdní dítky nesou v duši své nezhojitelnou melancholii starého plemene, které vymírá bez naděje.
Po plemeni rudém plémě černé panovalo na zemi. Hledáme-li jeho nejdokonalejší typ, nesmíme jej hledati v zrůdném (degenerovaném) černochu, ale hledejme jej v Habešanech a Nubijcích, ve kterých zachoval se tvar tohoto plemene, které dosáhlo svého vrcholu.
Černoši zaplavili v dobách předhistorických (předdějinných) jih Evropy, a byli později zatlačeni plemenem bílým (Bělochy). Vzpomínka na ně úplně vymizela z naší lidové tradice.
Přece ale zanechali tu dvě nesmazatelné stopy: Hrůzu draka, který býval odznakem jejich králů a domněnku, že čert je černý. Černoši oplatili nadávku soupeříčímu plemeni — malujíce čerta bílého.
Z doby svého panování Černoši měli svá střediska náboženská v Horním Egyptě a v Indii. Jejich kyklopská města vroubila zubatě temena hor afrických, Kavkazu a střední Asie. Jejich společenská organisace spočívala v kněžské samovládě, absolutní theokracii. Na vrcholu stáli kněží, obávaní jako bohové, pod nimi hemžící se kmeny bez utvořených rodin, ženy pouhé otrokyně. Tito kněži měli hluboké vědomosti, znali princip božské jednoty, světa a kult hvězd, který pod jménem sabeismu dostal se i k národům bílým.*)
Ale mezi vědou černých kněží a hrubou modloslužbou davu nebylo spojující pásky idealistického umění, ni názorného bájesloví.
*Vizme dějiny arabské, jakož i perského dějepisce Abulia-Ghazi, dějiny (rodokmenné) Tatarů a Mohamed-Moshů.
William Jones Asiatic Researches I. Přednáška o Tatarech a Peršanech.
Úryvek z knihy " Velcí zasvěcenci " od Eduarda Schüry.
Související články
žádné komentáře | přidat komentář