Výmarská ústava v kontextu doby.
PRÁVNICKÁ AGRESE
Vsechny složité teoretické koncepce, které doplňovaly nebo modifikovaly nejrůznější oblasti dnes formálně platných zákonů na obranu německých vojáků a nacistů, pojil jeden společný tys. V praxi se v nich projevovala očivídná defenzivní tendence.
Od jisté doby si však vedle tohoto směru v právní teorii a praxi soudců NSR razí cestu nová vlna. Je nebezpečnější. Její tendence je už zřetelně ofenzívní a následky jsou dalekosáhlé, Podle těch, kteří ji prosazují, má poskytnout úplnou podporu — a to ve jménu státu — územním nárokům revizionistů. Na jednu koncepci tohoto směru je nutno upozornit zejména polské občany.
Jak je známo, viditelným výrazem funkce každého suverénního státu je tozšíření platnosti trestních zákonů pro celé jeho území, Všichni, kdož žijí na území nějakého státu, jak jeho příslušníci, tak cizinci, jsou až na nečetné výjímky povinní řídit se platnými trestními normami pod hrozbou sankcí, stanovených za jejich porušení. Nejméně od poloviny I9. století je tato zásada, zvaná územní, jedním z klíčových, základních a všcobecně uznávaných předpokladů každého systému trestního práva. To, že ji soudy realizují, se považuje za samozřejmý atribut uplatňování svrchovaných práv na území státu. Tuto zásadu určuje mimo jiné jak polský trestní zákon z r. 1932, tak německý trestní zákon z r.. 1871, který dosud v NSR platí. V paragrafu 3 a 4 téhož zákona se konstatuje, že německé trestní právo se vztahuje na německé občany i na cizínce, pokud se dopustili čínu na vnitřním území státu (im Innland).
Jaké je to území?
Západoněmecká právní věda vysvětluje, že jde o hranice, k nimž sahala německá říše v r. 1937. Profesor mnichovské university R. Maurach v obšírném a často citovaném „Systému“ z r. 1954 píše doslovně:
„Slovem Innland rozumí se celé někdejší území německé říše včetně východní oblasti (jde o NDR — pozn. J. S.) Sárské pánve a území pod polskou správou.“
Ještě pádněji byl tento názor formulován v populárním komentáři Kohlrausche — Langa. V jeho XII. vydání z r. 1956 je toto vysvětlení:
„K vnitřnímu území patří nejen východní okupační zóna, ale rovněž Sárská pánev (...), jakož i kraje ležící za čátou tvořenou řekami Odrou a Nisou, které je nutno považovat za německé tak dlouho, dokud nebude prověden přesun hranic podle práva národů.“
Dnes již klasická kolektivní práce, tzv. „Lipský komentář“, obsahuje v IX. vydání z r. 1937 v tomto bodě výklad od soudce Nejvyššího soudu Jagusche. Ten vyjadřuje názor, že německý trestní zákon platí na území tvořeném státními hranicemi říše Z r. 1937. Stejně tak vysvětluje rozsah územní zásady profesor H. Welzel v VI. vydání svého „Nástinu“ z r. 1958.
V nejnovější universitní učebnici J. Baumanna z r. 1961 se studenti práv poučí, že za „vnitřní území německého státu se považuje jak NDR, tak kraje, jež jsou dnes poď polskou správou“
Dnes se na toto stanovisko odvolává přímo provokativně jíž dosti bohatá soudní praxe.
Zejména v rozsudcích vydaných od r.1955 a to jak Nejvyšším konstitučním tribunálem, tak NejVyšším soudem, je zřetelně patrno takové chápání „vnitřního území německého státu“.
V r. 1955 konstatovala trestní komora Nejvyššího soudu, že Vratislav je nutno považovat za město ležící ve vnitřní německé oblasti.
V lednu 1964 byl v setiózním právnickém časopise „Neue Juristische Wochenschrift“ otištěn šitoce zdůvodněný tozsudek zemského soudu ve Stuttgartu ze dne 11. 10. 1963.
Před tímto soudem se zodpovídal z trestného činu bývalý voják pohraniční stráže NDR. Byl volán k odpovědnosti za pokus o vraždu nezjištěného člověka, který chtěl ilegálně překročit hranici. Tento voják se hájil, že podle zákonů platných v NDR a na základě práv, vyplývajících ze služebního řádu, a kromě toho na zřetelný rozkaz svého představeného vystřelil na území NDR na osobu, která přes několikrát opakovanou výzvu nezůstala stát, aby mohla být zjištěna.
Soud odmítl všechny argumenty obhajoby a odsoudil obžalovaného za pokus o vraždu. Ve zdůvodnění rozsudku se přirozeně opíral o tradiční výklad pojmu „vnitřní území“ a konstatoval, že pokud jde o platnost trestního práva, přísluší NDR k území NSR.
Důsledky, k nimž mohou vést takové právnické revizionistické kličky, musí vzbuzovat co nejostřejší protest a výstrahu. Soud totiž vyjádřil v tomto rozsudku názor, že bývalý příslušník pohraniční stráže se nemůže ve své obhajobě odvolávat na okolnost, že jako státní úředník jednal právně a ve shodě se zákony platnými na onom území. Soud konstatoval, že ani tozkaz nadřízeného nemá význam, neboť jeho úřední moc není zákonná.
Na základě takových teorií lze v NSR volat k odpovědnosti polské a sovětské občany i občany NDR za nejrůznější výkony moci, jestliže budou jejich číny z hlediska německého práva západoněmeckými soudci uznány za protiprávní, trestné, spáchané na území německého státu určeného hranicemi z f. 1937.
Výkon moci, provedený v souhlase se zákony země, která dané území spravuje, představuje podle jednotného světového mínění okolnost, která odstraňuje protiprávnost, a takové činy nepodléhají kontrole trestních soudů jiného státu.
Zato výklad pojmu „vnitřní území“, uznávaný soudy NSR, vytváří záminku k provokacím. Dává možnost vměšovat se do vnitřních věcí cízího státu. Zavádí nejistotu do vztahů mezi občany těchto států. Může se stát velmi nebezpečným precedentem a jeho důsledky mohou být nedozírné. Toto stanovisko bylo v právnické literatuře NDR nazváno „aktem agtese“.
Útok „nové vlny“ je řízen ze tří pozic. Nejen z pozice soudní praxe, která interpretací propujčuje revizionistickým heslům o německých hranicích moc platných právních zásad. A nejen z pozice soudní teorie, která takovou praxi úslužně podporuje.
Tento útok je rovněž vědomě řízen z pozice zákonodárce. Nové návrhy trestních zákonů, zveřejněné nedávno vládou a parlamentem, obsahují úředně vypracované motivy, které představují jaksi oficiální, téměř hodnověrný komentář k použitému pojmu „vnitřní území státu“, na němž má trestní zákon platit.
V návrhu trestního zákona, vydaném r. 1960 v Bonnu, čteme:
„Návrh zachovává v příslušných předpisech pojmy vnitřní území státu (Innland) a zahraniční území státu (Ausland).
Vnitřní území státu zahrnuje ve světle dnešního mezinárodního právního stavu kromě území, jež se tímto trestním zákonem řídí, ještě ta území, jež leží mimo jeho dosah. Patří sem sovětská okupační zóna a ty kraje, které patřily německé říši do 31. I2. 1937 a které jsou dnes pod cizí správou.“
Nebylo možno formulovat toto revizionistické heslo v úředním dokumentu jasněji.
V posledních srpnových dnech r. 1965 byl za volební kampaně do bundestagu zveřejněn v Bonnu velmí významný dokument. Je jím výnos ministra pro celoněmecké záležitosti bonnské vlády, výnos, obsahující směrnice pro pojmenování Německa, demarkačních čar uvnitř Německa, obcí uvnitř Německa, čili jinými slovy — úřední pokyn, jak se má v západním Německu nazývat všechno to, co bonnská vláda považuje za „německé“.
Zmíněný dokument, který byl uznale uvítán organizacemi vysídlenců a jejích tiskovými orgány, to zpřesňuje dosti dopodrobna. Jako „území německého státu“ se tam uvádí „území německé říše s hranicemi do 31. I2. 1937“ a jako „právně platné hranice“ jsou uvedeny německé hranice z r. 1937. Podle „směrnice“ ministerstva pro celoněmecké záležitosti je Německá demokratická republika „sovětskou okupační zónou Německa“. Území na'východ od Odry a Nisy se úředně nazývá „německým územím dnes pod cizí správou“ anebo „východním německým územím“. Hranice na Odře a Nise se nazývá „demarkační čárou“ a je pro ni stanoven termín „linie na Odře a Nise“, Polsko-sovětská hranice na severu má být nazývána „polskou sovětskou demarkační linií ve východním Prusku“. Pokud jde o názvy obcí „na německém území dočasně pod cizí správou“, povoluje se v některých případech užívat vedle německého názvu - pokládaného bonnskými revizionisty za jediný správný — dnes používaného „cizojazyčného“ názvu v závorce.