V okovech dualismu.
V OKOVECH DUALISMU Dualismus je svým prapůvodem původu náboženského. Náboženství jsou svou podstatou abstrakcí - vysvětlující svět kolem sebe skrze smyslové vjemy vykládané prostřednictvím duše – či skrze vševysvětlující nauky, sepsané systémy víry. Nejinak je tomu právě s politickým dualismem, jež je především předmětem víry (ne nutně v náboženském slova smyslu). Bohužel, současné lidstvo žije prokazatelně v zajetí duálních představ, které mu na politické šachovnici promítá „přípravka světové vlády“ – zatímco právě na přirozenou polaritu je útočeno. Za stěžejní příklad současného politického dualismu můžeme považovat dnes všudypřítomný a společensky nejvymáhanější dualismus: „Rusko versus Západ“. Nechceme zde však nyní faktograficky rozebírat jakým prokazatelným nesmyslem je tento dualismus a zůstaneme u podstaty. A tedy: Dualismus se stal příkladnou zbraní mocných k umělému rozdělení, zaměstnání a nakonec podrobení lidu. Dualismus je pouhým prostředkem dnešních mocných - neobolševiků, neomarxistů, demokratů a mnoha dalších. (Nezapomeňme, že Hegelova dialektická logika, jež vypovídá o účelu dualismu, byla rozvíjena zejména „levicovými kruhy“ – těmi z nichž drtivá většina protagonistů současného režimu a jeho dualistické politické šachovnice pochází.) Dualismus se však nešíří jen v „kritických“ a „převratných“ chvílích a nemusí být nutně „politický“ – útočí však na nás podprahově již dlouhou dobu. Dualismus vypjatý střídá dualismus konvenční. V případě konfliktu (uskutečňování plánu) je užíváno vypjatého dualismu. V případě období klidu (období příprav a podrývání) je užíván dualismus konvenční – např. „větvený“ – tedy dualismus systému politických stran (a zabavování masy „malými konflikty“ - „malými vítězstvími“ - „malými prohrami“ a „malými nadějemi“ pro lepší budoucnost). V dnešní době můžeme na vlastní kůži pocítit jak je užíváno onoho striktního vypjatého dualismu, onoho známého: „buď-anebo“ (nemajícím však oporu ve skutečnosti). Válka na Ukrajině, kdy se národ jako biologická entita nachází na rozcestí v životní otázce bytí či nebytí a kterou si v rámci globalistického plánu odtrpí jen obyčejné civilní obyvatelstvo, se stala pochopitelně předmětem duálního rozdělení politické šachovnice u nás, k čemuž musí každý „slušný“ občan zaujmout stanovisko: Jste pro Rusko nebo pro Západ? Přičemž bližší přezkum nabízených stran je všem „slušným“ zapovězen, protože výsledkem racionální úvahy bývá sebevědomý postoj – nikoliv o „víru“ opírající se hysterie, která se opět davů zmocňuje. Jsou-li masy zpracovány, pak se musí „slušně“ zařadit do jednoho ze dvou chlívků vyčarovaných na politické šachovnici. Největším trnem v oku tak tvůrcům politické reality paradoxně nejsou ti „zlí“, nebo ti „dobří“, ale ti, kteří odmítnou se zařadit do jednoho z chlívků. Příkladem budiž fakt, že ponejvíce není útočeno na ty, kteří stojí ve „špatném chlívku“, ale na ty „hloupé konspirující opovážlivce“ (ve skutečnosti prozřetelné jedince), kteří „nezaujali (nabízené) stanovisko“ a spokojeně nechrochtají alespoň v jednom z chlívků.
Oni potřebují pro masy definovat „přítele“ a „nepřítele“, a odmítnete-li do této definice zapadat, pak jim budete daleko větším - skutečným nepřítelem. Proč však masy za nimi jdou? Proč nedokáží podrobit střízlivé kritice obě nabízené strany a popřípadě prozřetelně hledat společné jmenovatele a odtušit tak možnou „třetí cestu“. Vysvětlení je jednoduché (a přinejmenším smutné zároveň): Pro mnohé je duální princip zkrátka pohodlnější. Tato pohodlnost bohužel cosi vypovídá o stavu současné společnosti, na které se vyřádil moderní konzumní styl života a poválečné uspořádání politické reality. A co z toho plyne pro nás? Buďme kritičtí a prozřetelní, abychom docílili stavu zdravého sebevědomí, které není pohodlné, nebojme se zkoumat věci do hloubky a to ani za hranicemi myslitelného. A když dostaneme v životě od tazatele na výběr ze dvou možností, pak si lidově řečeno nejdříve „dobře prohlédněme tazatele“ – může nám to mnoho vypovědět o účelu otázky a z toho vyplývající „správné odpovědi“.